Napoleon Bonaparte a šachy...
(Jan Hofírek pro Pražskou šachovou společnost)
[17.04.2012 11:22:26]
Je ráno, 2. prosince 1805. Na konci tohoto strašlivého dne bude "moje" vesnice vypálena a srovnána se zemí a v následujících letech a desetiletích se jen postupně vzpamatovávat z této katastrofy...
Karty jsou rozdány. Na kopci, vzdáleném necelý kilometr od Prace, tam, kde dnes stojí proslulá Mohyla míru, je umístněno jádro spojeneckého rusko-rakouského vojska. Napoleon Bonaparte se svým štábem stojí na Žuráni, malém návrší u Jiříkovic, jeho vojska zaujala strategické postavení na čáře Blažovice-Telnice. 200 000 spojenců proti 130 000 Francouzů - výsledek bitvy se zdá být jasný. Proto také ruský car Alexandr přijíždí za svítání ke Kutuzovovi a rozčileně se ptá:
"Proč jste už nedal rozkaz k útoku, Michaile Illarionoviči? Nejsme přece na přehlídce v Petrohradě, abychom čekali, dokud se vojsko neseřadí do přesných útvarů?"
Kutuzov odvážně a trochu kousavě odpovídá:
"Nedal jsem rozkaz právě proto, že nejsme na přehlídce v Petrohradě."
Mezi oběma muži se strhne hádka. Kutuzov je vrchním velitelem vojska, car zase vládcem celé Rusi... Čí slovo bude mít větší váhu?!
Kutuzov ví, že opuštění prateckého návrší a útok na "neviditelného" nepřítele (celá oblast je zahalena v mlze) by bylo osudnou chybou s katastrofálními následky. Vždycky říkával, že jeho nejlepší generálové se jmenují Čas a Trpělivost... Nakonec ale ustupuje carově nátlaku a výhrůžkám a vydává tragický rozkaz. Bude toho pak do smrti litovat a odsoudí ho i dějiny. Je 8 hodin ráno, na obloze se objevuje rudé slunce, mlha nad prateckým návrším se pozvolna rozptyluje, zatímco dole v údolí je ještě hustější. Napoleon pozoruje spojenecká vojska, sestupující z výšiny a mizící v mlze a mne si spokojeně ruce. Ví už, že vítězem této bitvy bude on. Jediné, co musí udělat a v čem se nesmí zmýlit, je správné načasování protiútoku, aby došlo k co největšímu momentu překvapení a k co největší "materiální" převaze na rozhodujícím místě. Tím místem bude vesnice Prace...
I jeden z jeho maršálů, slavný Soult, už tuší, že právě jeho armádě bude svěřen historický úkol rozhodnout bitvu a naléhá na Napoleona, aby mu už dovolil zaútočit. Ten si ho ale nevšímá, napjatě sleduje nepřátelská vojska, nezajímají ho ani drobné a pro Francouze neúspěšné potyčky na jiných místech bojiště, protože ví, co ostatní ani netuší... Říká Soultovi, aby se uklidnil a teprve po chvíli se ptá:
"Za jak dlouho jste schopen obsadit pratecký kopec?"
Soult se jen na chvíli zamyslí a pak sebevědomě řekne:
"Dvacet minut mně úplně stačí!"
Napoleon klidně odpoví:
"Dobře, tak to tedy můžu ještě čtvrt hodiny počkat."
Ne - Napoleon si "do toho" nenechá mluvit. Jak je dobré být nejvyšším velitelem a zároveň císařem, který si všechno může "dělat po svém" a nemá ned sebou žádného "nadřízeného"...
Je půl deváté a podle Napoleona přesně teď ten nejlepší okamžik. Vydává rozkaz k útoku.
Později se bude hovořit o "tygřím" či "lvím" skoku. Masy francouzského vojska dosahují okraje Prace a střetávají se s nepřítelem právě ve chvíli, kdy většina jeho sil již opustila kopec a není připravena čelit nečekanému a drtivému náporu. Spojenecké armády jsou rozetnuty a dezorientovány, Francouzi se zmocňují strategického návrší nad Prací a stávají se pány situace. Zoufalé snahy o protiútok, především nasazení elitní carovy petrohradské gardy u tzv. Starých Vinohradů mezi Prací a Křenovicemi již nemohou situaci změnit, dokonce sám car je málem zajat. Obrovská přesila nebyla spojencům nic platná, navíc Napoleonovi stačilo k vítězství "pouze" 90 000 vojáků - čtyřicet tisíc záloh totiž do bitvy vůbec zasáhnout nemuselo! Dvacet tisíc mrtvých a další tisíce raněných, masové hroby po celé krajině a dodnes nalézané ostatky vojáků této "Bitvy tří císařů" jsou tou odvrácenou stranou slavného vítězství, kterého si Napoleon tolik cenil a pro něž je považován za vojenského génia...
Napoleon Bonaparte rád hrával šachy. Dochoval se i záznam několika jeho partií, z něhož ovšem vyplývá, že nijak dobrým hráčem zřejmě nebyl. Otázka, zda či do jaké míry byla jeho velitelská genialita v této bitvě ovlivněna právě znalostí strategicko-taktických zákonitostí šachové hry, zůstane zřejmě nezodpovězena. Ví se ovšem, že v noci před bitvou hrál šachy s náčelníkem svého štábu Berthierem. Takže - kdo ví...
zobrazeno(19516x) | příspěvky(14x)