Není pochyb o tom, že Michal Viewegh je veřejností vnímán jako náš nejčtenější, nejúspěšnější, nejznámější (těch “nej” by se jistě dalo přidat i více) současný spisovatel. O jeho knihách se dá říci, že “jdou velmi dobře na odbyt”, jsou ”čtivé”, každá z nich obsahuje předepsaný počet OSS ("obligátních sexuálních scén" - Nabokov) a navíc se rok co rok objevuje další titul, takže se lidé mohou permanentně těšit na “nového Viewegha”. Až potud se tedy zdá být všechno v pořádku. Pokusme se však nezůstat na povrchu a vydejme se na jakousi pomyslnou cestu do hlubin Vieweghovy duše, resp. do duší jeho čtenářů…
Proč vlastně lidé píšou knihy? Odpověď je jasná - protože chtějí něco důležitého sdělit. Z historie víme, že pro některé spisovatele byla jejich literární tvorba čímsi až transcendentním (např pro F. Kafku bylo psaní svého druhu modlitbou). L. N. Tolstoj zase uvádí, že se mu v mysli objevila žena s tragickým osudem a on prostě “musel” napsat Annu Kareninu.
Takové vznešené ambice Michal Viewegh jistě nemá. A samozřejmě na tom není nic špatného, vždyť každý spisovatel je individualitou s vlastními názory na literaturu, její formu či společenskou roli. Ovšem základní axiom zůstává u všech stejný - a tím je právě ona výše zmíněná touha něco sdělit. Zeptejme se tedy, co nám chce sdělit M. Viewegh…
Odpověď by se dala asi nejlépe vyjádřit slovem - NIC. Vždyť co objevného, neotřelého (když už nechceme říci originálního), co mravně či jinak povznášejícího v těchto knihách nalezneme? NIC! Vidíme, že se jen dokola omílá to samé, jedna banalita stíhá druhou, autorovi “hrdinové” jsou stále tytéž prvoplánově jednající figurky, žalostně determinované svou pseudoexistencí, člověk přesně ví, co se odehraje v příští kapitole i jak kniha skončí… Ovšem - netkví právě v tomto tajemství Vieweghovy popularity?
Jací lidé jej vlastně čtou? Je jasné, že v naprosté většině takoví, pro něž je literatura pouhým chvilkovým rozptýlením, oddechovou záležitostí. Od četby nic zvláštního neočekávají, a když, tak snad jen to, že se na chvíli ztotožní s některou postavou, vlekoucí po stránkách knihy svou káru zpackaného života a dávající čtenáři sladkobolný pocit, že “v tom není sám”. Mezi Vieweghovými čtenáři a obdivovateli bychom jistě našli nemálo podnikatelů a vůbec všech těch, kteří “nemají čas”, stejně tak jako “normálních” lidí, snobsky otevírajících knihu ”nejpopulárnějšího” autora s pocitem, že se tím zařazují “k těm nahoře”. Shrnuto a podtrženo - Michal Viewegh se přesně trefil do pocitů a postojů “malého českého člověka”.
Pro Viewegha je psaní rutinou a řemeslem - zkrátka způsobem vydělávání peněz. Netvrdím, že takový postoj k literatuře je nutně špatný či dokonce nemravný. Špatným se však stává u autora, který “má na víc” - a to Michal Viewegh určitě má. Vieweghova velká popularita je tudíž zároveň i jeho velkou tragédií.
2024 ©