Období: leden 2016

Zatímco lidi se plahočí na zemi číst dál

Svět se prý zbláznil - alespoň to tvrdil svého času Stanislav Bernard na svých billboardech. Měl, bohužel, pravdu už tenkrát, ale kdyby chvíli počkal a začal s těmi plakáty až dnes, měl by pro své tvrzení důvodů a důkazů mnohem víc. No jo, jenže pak bych zase (řekněme za rok, za dva) říkal, proč ještě nepočkal, vždyť to, co se dělo na počátku roku 2016 bylo sice hodně ujeté, co je to ale proti tomu, čeho jsme svědky teď, v říjnu 2017? číst dál

Skutečný příběh o tom, jak se z rozmazlené velkoměstské dívky stala šťastná farmářka v zapadákově... číst dál

Když se nám za celý den nepřihodí nic pozoruhodného, zvláštního, nečekaného či neobvyklého (jak v kladném, tak záporném slova smyslu), říkáme, že šlo o „normální den“, o „den jako každý jiný“ apod. S tím si dovolím nesouhlasit - jsem totiž přesvědčen o tom, že žádný den není a ani nemůže být „normální“, že každý je zcela jedinečný a neopakovatelný a v tomto ohledu tedy i „nenormální“. Jistě - pokud byl dnešek úplně stejný jako včerejšek, pak se zdá, že právě touto stejností je „normální“. Omyl! Jestliže se dny podobají jeden druhému jako vejce vejci, znamená to přesný opak „normálnosti“ - alespoň tedy podle mne je ta podobnost minimálně zvláštní, pokud ne přímo divná, podivná a podivuhodná. Vidím to asi takhle - když budu hrát Člověče, nezlob se a padne mi dvakrát, třikrát, čtyřikrát, pětkrát po sobě šestka, určitě to nebudu vnímat jako něco normálního, banálního a samozřejmého. Právě naopak - s napětím budu čekat, co se stane teď, a když mně (posedmé, poosmé!) zase ta šestka padne, vyvolá to ve mně namísto rozmrzelosti (To je nuda, zase šestka...) radost a překvapení (To není možné, takové štěstí, zase šestka!). číst dál