Tato kniha mě vzdáleně upoměla na Maxe Blechera a jeho Příhody z bezprostředního neskutečna. Nikoli tedy obsahem, ale stylem psaní. Miniaturní povídky islandského spisovatele Gyrđira Elíassona jsou totiž literaturou, v níž popisnost přenechává místo duchovní reflexi a vnější dějovost, jakkoli formálně přítomná, je jakýmsi pomocným nástrojem či předstupněm ke spočinutí u „děje“ vnitřního, který, při vší zdánlivé statičnosti je nabit napětím a oscilací kolem myšlenek vpravdě metafyzických. Jinak řečeno – jde o literaturu, jejíž pochopení vyžaduje jinou, mnohem aktivnější účast čtenáře, který (dle intenzity vnitřního vnímání, jíž je schopen) se stává do jisté míry autorovým spolutvůrcem, minimálně tedy v tom smyslu, jak chápe jeho sdělení, resp. nakolik se dokáže přiblížit jeho pohledu, vidícímu za „zrcadlo“ empirie.
číst dál