Na úvod malá (ve smyslu jednoduchá) hádanka. Kdysi jsem kdesi četl, že ve Francii je zakázáno dávat praseti jméno Napoleon. Otázka: Jak se jmenuje můj čuník?
No, můj... Je vlastně celé rodiny, všichni se o něho podle svých časových a jiných možností staráme, čímž nemyslím "pouhé" krmení či úklid jeho "obytného prostoru" - chlívku. Snažíme se dělat pro něj i něco navíc, zpříjemňovat mu jeho poněkud stereotypní způsob života různými drobnými maličkostmi. Nevěřili byste, jak je pro takového čuníka (toto označení se mi zdá méně vulgární než mediálně otřepané "prase") důležité a vítané už to, když s ním při krmení konverzujete! Prostě - mluvíte na něho, přičemž je jedno, co konkrétně říkáte, on vám totiž stejně nerozumí, ale už samotný váš hlas má na něho uklidňující, konejšivý účinek, hned je takový veselejší, spokojenější... A když ho navíc podrbete za ušima, je v sedmém nebi - sedne si na zadek a když má obzvlášť dobrou náladu, svalí se na bok.
Má rád (samozřejmě kromě dobrého jídla) také to, když má chlívek pěkně vystlaný nejlépe pšeničnou slámou. S oblibou se do ní mezi jednotlivými krmeními "zavrtává", takže není vůbec vidět a spí. A to je moc dobře, protože právě tím roste a sílí.
Ten jeho jídelníček, to je kapitola sama pro sebe. Pochopitelně - na prvním místě jsou brambory, to je základ, na kterém stavíme, pak už ale se improvizaci meze nekladou. Náš čuník (už jste uhodli jeho jméno?) je tak trochu bioprasátko, dostává od všeho trochu a to z domácí zahrádky. Strouháme mu do krmení cuketu, mrkev, jablko, dýni, přidáváme kukuřičný šrot a nakrájené kopřivy. Papá dvakrát denně - ráno po probuzení a večer před spaním (tím hlavním, nočním).
Má rád pravidelnost. Budí se (tedy sám) v 8:50 a způsobně čeká, až mu dáme do korýtka snídani. Pak následuje denní spánek a po probuzení večeře (v 16:30). Po ní mu ještě občas dopřejeme malý výběh, kdy se prohání po celém chlévě a raduje se z možnosti pohybových aktivit, v chlívku nerealizovatelných.
Tento současný čuník, který se jmenuje tak hádankovitě, je naším v pořadí druhým prasátkem v rodinné historii. Ten první se jmenoval Heřman a vzhledem k tomu, že každý čuník bez rozdílu je individualita a někdy i individualista, nechtěli jsme tomuhle dávat jméno jeho slavného předchůdce, takže mu říkáme... No comment - hádejte!
Protože životnost takového krmníka je limitována jeho váhou (dva metráky jsou ideální), nežije příliš dlouho - i když cca 10 měsíců také není k zahození, ne? A když jsou navíc vyplněny hodnotnou a chutnou stravou, vydatným spánkem a celkem bezproblémovým přebýváním v útulném, slámou vystlaném chlívku s možností občasného výběhu, nemá si náš Bonapart (no, ujelo mi to, co nadělám...) na co stěžovat. Konec života je pak rychlý a bezbolestný.
Takže - máme Bonaparta a jsme za něj rádi. Je klidný, vyrovnaný, povahou takový sangvinicko - melancholický typ čuníka. Zatím nestonal, má se k světu a roste jako z brambor a kukuřičného šrotu s cuketou. Tedy rychle a v bio kvalitě. Život má ještě skoro celý před sebou, dospělý bude až v únoru příštího roku. Děláme vše pro to, aby se toho dožil ve zdraví.
Především je ale Bonapart čuník velmi vděčný. Ví, co se kolem něj každý den naběháme a těší se, že se nám jednou za všechnu tu péči a starostlivost bohatě a štědře odmění...
2024 ©