Mělo by o tom spíše informovat Ministerstvo zahraničních věcí na svých webových stránkách, popř. nějaký jiný oficiální orgán - nikdo se k tomu ale nemá. Vždyť dosud platilo a pro mnohé politiky možná platí dál heslo "Norsko - náš vzor"! Napsal jsem to tedy já...
Vážení občané České republiky,
právo svobodně cestovat, navštěvovat jiné země či v nich žít a pracovat je po létech nesvobody a zadrátovaných hranic zajisté mimořádně pozitivní skutečností. Milióny z Vás ji také využívají, ať již k dovoleným, návštěvám příbuzných a přátel, obdivování kulturních památek a přírodních krás cizích zemí apod. Bohužel - možnost svobodně cestovat po světě sebou nese i určitá rizika, přičemž se nemusí jednat pouze o válečné konflikty, epidemie atd. Nebezpečné dnes již zdaleka nejsou jen tzv. rozvojové či exotické země - např. s terorismem se můžeme setkat i tam, kde bychom to nikdy nečekali, totiž v tzv. demokratických, hospodářsky vyspělých a civilizovaných státech. Jednou z těchto pro cizince obvzlášť nebezpečných zemí je Norské království. Před návštěvou Norska či dokonce dlouhodobějším pobytem v této zemi chci varovat především rodiče s malými dětmi.
Není nutné dopodrobna zkoumat historické souvislosti, které vedly k tomu, že se poměry v současném Norsku nebezpečně přibližují praktikám totalitních systémů. Za zmínku ovšem bezesporu stojí alespoň fakt, že v období druhé světové války, kdy bylo Norsko obsazeno Německem, se zde vytvořila početně silná, ideologicky ortodoxní a mimořádně aktivní domácí nacistická strana, mající plnou důvěru Třetí říše. Její zakladatel Vitkun Quisling byl fanatickým obdivovatelem Adolfa Hitlera a fašismu a usiloval o co nejužší vztahy mezi oběma zeměmi. Mladí Norové po tisících vstupovali do elitních jednotek SS, zúčastňovali se bojových operací na východní frontě a spolupodíleli se na vyhlazování Židů. Po válce byl Quisling popraven, což značná část Norů dodnes chápe jako pomstu a bezpráví. Denacifikace poválečného Norska proběhla ve znamení benevolence vůči válečným zločincům, tamní společnost je ještě dnes rozdělena v názoru na fašistickou minulost, resp. pod vnější slupkou hospodářsky vyspělé a sociálně takřka "vzorové" země jsou mimořádně silně přítomna rezidua fašistické minulosti.
Poválečné Norsko (ve snaze vymazat vzpomínky na svou potupnou historii, resp. na fakt, že bylo po celou válku jedním z nejvěrnějších spojenců nacistického Německa) se vydalo cestou budování tzv. sociálního státu, zajišťujícího všem občanům nadstandardní životní podmínky. Pokud se týče materiálního zabezpečení lidí, dosáhlo Norsko nepopiratelných úspěchů. Po dosažení cílů sociálního státu se však pozornost norských vlád stále častěji obracela k sociálnímu inženýrství, ke snaze o "přetvoření" společnosti, o eliminaci všech "nežádoucích" názorů a postojů. Výsledkem je uniformita a strach - Norové se bojí jakkoli "vyčnívat", být "odlišní" od požadovaného standardu v chování i myšlení. Stát rovněž začal mimo jiné čím dál více zasahovat do práv rodičů na výchovu svých dětí a postupně byla celá tato záležitost přivedena ad absurdum - v dnešním Norsku jsou rodiče považováni za potenciální nepřátele svých dětí, státní orgány se v otázce "dětských práv" vymkly jakékoliv kontrole, resp. rodičům jsou ze zcela absurdních důvodů děti odebírány a svěřovány tzv. pěstounům, tj. státem proškoleným a prověřeným "odborníkům na výchovu".
Došlo tedy k paradoxní situaci, kdy se z Norska na počátku třetího tisíciletí opět stává fašistický stát, byť s formálně demokratickou fasádou. Únosy dětí z rodin, které provádí smutně proslulá organizace Barnevernet, svými praktikami a výsadním postavením ve státě (Barnevernetu jsou podřízeny soudy i policie) de facto totožná s Gestapem, jsou jasnou indicií fašizoidních tendencí v současném Norsku. Odebírání dětí se děje dokonce i cizím státním příslušníkům - svou smutnou zkušenost s norským Gestapem udělali např. ruští, polští a indičtí rodiče. Bohužel - děti byly v Norsku uneseny i naší občance paní Evě Michalákové. Zatímco ale státním orgánům jiných zemí není osud jejich unesených děti lhostejný a tvrdě bojují za práva těchto svých bezbranných občánků, u nás je situace jiná. Náš stát se o tuto kauzu prakticky nezajímá, Eva Michaláková vedla svou bitvu o navrácení dětí proti všemocnému Barnevernetu po tři roky sama. Teprve po demonstracích před norskou ambasádou v Praze, po petiční akci a rozhořčení české veřejnosti nad nečinností státních orgánů se naše oficiální místa nesměle začínají na tuto záležitost dotazovat norských úřadů.
Na základě těchto alarmujících skutečností považuji za nutné varovat české občany před cestou do Norska. Pokud se tam přesto vydáte, rozhodně sebou neberte svoje děti. Riziko, že Vám budou uneseny, je poměrně značné, náš stát Vám v takovém případě nepomůže a soudní proces o jejich vrácení je prakticky předem prohraný.
2024 ©