Paulo Coelho - už samotné toto jméno má pro mnoho čtenářů aureolu čehosi málem posvátného, na co si nedají nikým sáhnout. Ta oddanost "velikánovi současné literatury", "hledači nových vizí", "objeviteli neznámých horizontů", "duchovnímu mágovi" mnohdy hraničí s jakousi bezpodmínečnou věrností, resp. zaslepenou nekritičností, jak to vidíváme u členů nejrůznějších sekt ve vztahu ke svému "guru". Čím si tento brazilský spisovatel získal obdiv a úctu napříč světem, co stojí za faktem, že jeho knihy se prodávají po miliónech kusů a unisono oslavných ód zní vždy, když něco nového napíše?
Odpověď na tuto otázku je snadná i složitá zároveň. Je evidentní, že mravní, citová, náboženská a (s trochou nadsázky řečeno) filosofická vyprahlost typického člověka postpostmoderní doby dosáhla takového stupně, že k tomu, aby jej něco "nadchlo", "oslovilo" či "duchovně obohatilo" stačí opravdu málo. Samozřejmě - to "málo" musí konvenovat s charakteristickými atributy těchto fyzicky všestranně zabezpečených, ale duchovně hladových mas, které kromě chleba touží i po hrách. A protože nadchnout se pro něco vskutku smysluplného, vznešeného a mravního nejsou schopni ani ochotni (odpor vůči náboženství v pravém významu tohoto slova je ostatně společný všem těmto lidem), rádi berou zavděk jakoukoliv lacinou náhražkou plytkého pseudomoralizování a nejrůznějších "mouder", která před jejich planoucími zraky vytahuje kouzelník Coelho jako králíky z klobouku. Od diváků (tedy čtenářů) se nepožaduje vůbec nic - jen způsobně přihlížet a být vždy připraven k bouřlivému potlesku, když roztleskávači ve svých anotacích oznámí další varietní číslo.
Za "úspěchem" tohoto podivného Brazilce tedy stojí zvláštní druh davové hysterie, kdy se mnohdy přidávají i ti, kterým je to celé od začátku divné a kdo za tímto literátním cirkusem tuší nějakou kulišárnu. Jsem přesvědčen, že Coelho si tváří v tvář kultu osobnosti, který se mu podařilo vytvořit, mne ruce a potutelně se usmívá u vědomí, jak mu jeho kariéra masového baviče skvěle vychází (a pochopitelně i vynáší). Jak že to říkával Jiří Kolář? Aha - "neexistuje tak hloupý autor, aby nenašel ještě hloupějšího čtenáře".
"Láska je prapůvodní energie - oddej se tedy této síle, která tě provází po tvé cestě životem jako věrná múza, která je ti vždy nakloněna!"
"Ano - obětuj všechno, co je v tobě nejlepšího, na oltář svých tužeb! Zbav se pout světskosti, vždyť tvá duše je stvořena pro andělské výšiny nadhvězdných sfér, kde se chce vznášet ve společnosti Vyvolených!"
"Bereniké cítila, jak se v jejích žilách pozvolna prohřává krev, dříve tak necitelně studená. Jejíma očima probleskovala osvobozená duše, začínjící tušit hloubku pravého ženství i v jeho zdánlivě tělesném prožitku smyslné vášně. Připravena vrhnout se do rozbouřených vln, slyší jeho hlas jako magický zvuk vzdálených, ale přitom tak blízkých Prabytostí, které ji povzbuzují ke kroku do nepoznaného Neznáma..."
Paulo Coelho jako vyšitý, že? Ovšem - to nejsou citáty z Coelhových knih. Ty bláboly jsem si právě teď vymyslel sám, abych na jejich příkladě ilustroval, na čem slavný spisovatel staví - totiž na prvoplánových banalitách, zabalených do lesklého pseudoduchovna. A čtenáři na tento špek nejen skáčou, ale ještě u toho mlaskají, jak je dobře, chutně a výživně prouzený. Víme, že apetit je nakažlivý, a tak další, dosud jen přihlížející, nechtějí jen slintat, ale touží také strčit něco do pusy nebo si alespoň olíznout prsty. A jeden každý křičí s davem, jak mu ta dobrůtka šmakuje! V duchu si samozřejmě říká - no, já nevím, je to takové nemastné neslané, určitě by to chtělo dochutit, přidat trochu koření, sůl tam taky není, co to je za řezníka, že neumí ani... ale ne, musí to být dobré, přece by se všichni takhle necpali, kdyby...
Král je tedy sice nahý, ale literární ceny, celosvětová sláva, uznání uznávaných uzenářů - ano, pod tím se dá skrýt ledacos. Ale hlavně a především - když to VŠICHNI čtou, tak to přece MUSÍ být dobré! A tak i o další Coelhově knize (má se jmenovat Šamanka věčného tajemství) můžeme už nyní říci, že to bude opět světový bestseller. Mnoho se o ní sice ještě neví, sám autor drží celou záležitost pod pokličkou, chce, aby čtenáři mohli prožít nezapomenutelný moment překvapení, ale i z toho mála, co dosud prosáklo na veřejnost, je zřejmé, že půjde o epochální dílo. Coelho se prý svým fanouškům tentokrát představí v pro něho netypické roli pátrače po nesmrtelné spiritualistické koncepci šamanoidní ritualizace neznámého a tajemného pygmejského kmene z afrického pralesa. Čtenáři se mají opravdu na co těšit, neboť po mnoha naléháních autor přece jen poodhrnul závoj tajemství, obestírající jeho poslední knihu, a na závěr tudíž alespoň krátká ukázka:
"Christianetta ušla ještě pár kroků, sklonila poslední větev, která jí bránila ve výhledu na paseku - a strnula. To, co spatřila, bylo sice možné předvídat, ostatně celá její dosavadní zkušenost se ženami tohoto podivného společenství k tomu přímo směřovala, ale nyní, tváří v tvář realitě, tomu, co na vlastní oči vidí...
Bylo tam asi patnáct žen malého vzrůstu, opravdových Pygmejek. Prováděly obřad rituálního očišťování, o němž se dalo předpokládat, že je pouze jednou z mnoha předeher k vlastnímu zásvětnému úkonu spojenému se vzýváním Velké ženy. Christianetta strnule hleděla na celý výjev a náhle ji napadlo, že kdyby - jak měla v úmyslu - se jim ukázala, mohlo by dojít k jejímu Zbožštění. Co by to znamenalo, věděla dobře. Život, jakkoli pohádkový a vznešený, by jí, jako bílé Evropance, připadal nudný a zbytečný. To, co ji však trýznilo nejvíce, byla představa, že by z její strany šlo o zavrženíhodnou přetvářku. Ve svém svědomí by se nikdy nedokázala smířit sama se sebou a odpovědnost, kterou cítila vůči těmto svým družkám, s nimiž ji spojovalo planetární Ženství, ji vrátila na pevnou půdu feministní sounáležitosti.
Christianetta spustila větev, otočila se a pomalu odcházela do hloubi pralesa..."
Takže - bude to opravdu silná káva! Pravá brazilská. Prostě - Coelho...
2024 ©