Ze své divadelní hry POSTLIDÉ uvádím na ukázku první čtyři dějství:
1. scéna (obývací pokoj)
Žena sedí na gauči a čte Blesk. Vejde muž. Žena odkládá noviny:
Muž: "Ahoj, tak co?"
Žena: "Ahoj. Já jsem ti nerozuměla.."
M: "Ptal jsem se - tak co?"
Ž: "Ne, my si nerozumíme. Já jsem rozuměla, co říkáš, ale nepochopila jsem, co tím chceš říct."
M: "Teď ale nerozumím zase já tobě."
Ž: "Jak to?"
M: "Nevím."
Ž: "Není to divný?"
M: "A co?"
Ž: "No, že si my dva nerozumíme... po tolika letech..."
M: "Tobě to připadá divný?"
Ž: "Tobě ne?"
M: "Já jsem se ptal první!"
Ž: "A co tím chceš říct?"
M: "To je snad jasný, ne?!"
Ž: "Aha, že mám jako odpovědět první, jo?"
M: "Jo."
Ž: "No, mně to fakt připadá trochu divný... po tolika letech..."
M: "Co s tím mají společnýho léta?"
Ž: "Já myslela... po tolika letech společnýho života."
M: "Aha, tak teď ti začínám konečně rozumět. A víš, že máš svým způsobem pravdu?"
Ž: "Jak to myslíš?"
M: "Těžko říct... Prostě - jak si mají rozumět třeba Putin s Obamou, když si nerozumíme my dva?"
Ž: "Ale oni nejsou manželé."
M: "Právě proto. Chápeš - jak si mají rozumět dva úplně cizí lidé, když si nerozumí manželé."
Ž: "Myslíš nás dva?"
M: "Myslím nás oba."
Ž: "Oba dva?"
M: "Jo."
Ž: "A my si nerozumíme?"
M: "Samozřejmě, že si svým způsobem rozumíme, po tolika letech si přece lidé musí aspoň trochu rozumět, ne?"
Ž: "Proč by museli?"
M: "Já jsem se špatně vyjádřil. Nemyslel jsem to tak, že by si museli rozumět, ale že by si, po tolika letech, rozumět měli."
Ž: "Nějak se do toho začínáš zamotávat!"
M: "Máš pravdu."
Ž: "A to říkáš jen tak? Přece musíš mít nějaký konkrétní důvod, proč se do toho tak zamotáváš - a ten důvod já neznám!"
M: "A ty myslíš, že já jo?"
Ž: "Jo, to si myslím!"
M: "Tak si to nemysli, protože já žádný důvod nemám."
Ž: "Takže ty jako říkáš něco bezdůvodně?"
M: "V tomto případě asi ano."
Ž: "Ale to je divný!"
M: "Proč? Ty nikdy nic neuděláš bezdůvodně?"
Ž: "Jak to myslíš?"
M: "No, třeba někde něco řekneš, myslím... jako plácneš a... ani nevíš proč. A když o tom později přemýšlíš, říkáš si: proč jsem to řekla, já kráva pitomá..."
Ž: "A víš, že máš svým způsobem pravdu?"
M: "Tak vidíš!"
Ž: "Skutečně... zrovna včera jsem v práci tak blbě plácla, že... no, nic."
M: "Proč mně to neřekneš?"
Ž: "Já ani nevím."
M: "Jak to?"
Ž: "To taky nevím."
M: "A tobě to nepřipadá divný?"
Ž: "A co?"
M: "No, že mně to nechceš říct a že ani nevíš, proč to nechceš říct!"
Ž: "Jo, je to divný... po tolika letech, že..."
M: "No."
Ž: "Zase jsme se do toho zamotali."
M: "Měli bychom se vrátit na začátek."
Ž: "Našeho manželství?"
M: "Ne, tohoto rozhovoru."
Ž: "Takže... rekonstrukce?"
M: "Jo."
Muž vychází ven, po chvíli se vrací a říká:
M: "Jak se mají domluvit Obama s Putinem, když my dva..."
Ž: "Ne, tak to nebylo."
Muž opět odchází a po chvíli se vrací. Neříká nic:
Ž: "Nic?"
M: "Nic."
Ž: "Máš poslední pokus."
M: "Co když to zase nevyjde?"
Ž: "Tak rozvod. Ale zkus to ještě. Řekni prostě, co tě napadne a třeba se trefíš."
Muž odchází a po chvíli se vrací:
M: "Jak jsi dopadla ráno u zubaře?"
Ž: "Výborně, to je ono!"
M: "No... a pak jsme se bavili o tom, že si nerozumíme a tak..."
Ž: "Teď už rozumím úplně všemu."
M: "A jak jsi dopadla u toho zubaře?"
Ž: "To je teď vedlejší. Spíš bych se tě chtěla na něco zeptat."
M: "No?"
Ž: "Může se pacientka zamilovat do svého zubaře?"
M: "Proč by nemohla, vždyť... Ty ses do něho zamilovala?"
Ž: "Šíleně!"
M: "Blahopřeji ti."
Ž: "Díky."
M: "A co my dva... rozvod?"
Ž: "Nechci nic uspěchat. Vždyť ani nevím, jestli je zamilovaný i on."
M: "Jasně, rozumím ti. Kdyby ses se mnou rozvedla a pak zjistila, že ten zubař... neměla bys ani mě, ani zubaře."
Ž: "Právě."
M: "To je hrozná situace. Nedovedeš si představit, jak s tebou cítím. To vnitřní drama, co teď prožíváš... to musí být něco strašného."
Ž: "Vystihl jsi to úplně přesně."
M: "Díky."
Ž: "Co mi radíš?"
M: "Měla bys jít za tím zubařem a nějak nenápadně zjistit, jestli tě miluje."
Ž: "To se lehko řekne."
M: "Jinou šanci nemáš."
Ž: "A víš, že máš svým způsobem pravdu? Tak mně drž palce!"
2. scéna (ordinace)
Lékař prohlíží nějaké papíry. Ozve se zaklepání:
L: "Dále!"
K: "Dobrý den, pane doktore!"
L: "Vítám vás, paní Kolohnátová. Stalo se něco?"
K: "Proč by se mělo něco stát?"
L: "Já nevím..."
K: "Já to ale vím!"
L: "Já to vím samozřejmě taky. Tedy... tuším to."
K: "Opravdu?"
L: "Opravdu."
K: "A jste si tím stoprocentně jistý?"
L: "Podívejte se, paní Kolohnátová, já dělám zubaře už... schválně, zkuste hádat, jak dlouho už držím v ruce kleště!"
K: "Padesát let?"
L: "No, tak tolik přece jen ne, ale... co vám budu povídat, málem jste to uhodla - v dubnu to bude 47 roků."
K: "Blahopřeji vám."
L: "Děkuji."
K: "Takže... když víte, proč jsem přišla, tak... co byste řekl tomu, kdybychom si hned nalili čistého vína, já..."
L: "Promiňte, teď to nejde, já jsem ještě ze staré školy a úplatky neberu, ale po pracovní době, proč ne..."
K: "Vy mi nerozumíte."
L: "Možná vám, paní Kolohnátová, rozumím lépe, než si myslíte."
K: "Jak to myslíte?"
L: "Podívejte se, když člověk skoro padesát let drží v ruce tu vrtačku, tak..."
K: "Tak co?"
L: "Zkuste přemýšlet. Nic vás nenapadá?"
K: "Ne."
L: "No, zkrátka, když pacientka, které zubař jeden den ošetří levou horní šestku a ona druhý den přijde opět, co to asi tak může znamenat?"
K: "Že se do toho zubaře zamilovala!"
L: "No, dejme tomu... hlavně to ale znamená, že ten zub pořád bolí!"
K: "Ale mně teď o zuby vůbec nejde!"
L: "Já vím."
K: "Jak to můžete vědět?"
L: "Vidím to na vás."
K: "Opravdu? A co vidíte?"
L: "Podívejte se, paní Kolohnátová, když zubař drží v ruce... ale skončeme to. Nalejme si čistého vína."
K: "Ale říkal jste, že..."
L: "Pro jednou udělám výjimku. Klidně tu flašku vytáhněte a já si s vámi..."
K: "Promiňte, pane doktore, ale já žádnou flašku nemám."
L: "Tak proč jste přišla?"
K: "Říkal jste, že to víte... tedy, že to tušíte..."
L: "Vy jste mi nepřišla říct, že odcházíte k jinému zubaři?"
K: "Ne, přišla jsem kvůli něčemu úplně jinému."
L: "Tak to mně spadl kámen... neděláte si legraci?"
K: "Proč si to myslíte?"
L: "Nevím, ale připadá mi to nějaké divné..."
K: "Víte, že máte svým způsobem pravdu?"
L: "Děkuji."
K: "Není zač."
L: "Nezdá se vám to taky?"
K: "A co?"
L: "Že jsme se do toho nějak zamotali. Ztratil jsem úplně nit našeho rozhovoru a..."
K: "Máte pravdu. Co budeme dělat?"
L: "Nemám tušení. Vás něco napadá?"
K: "My doma s mužem v takové situaci provádíme rekonstrukci."
L: "A víte, že my s mojí ženou také? Říkáme tomu ale jinak."
K: "Tak já jdu, ano?"
L: "Vy už odcházíte?"
K: "Ale já se hned vrátím... prostě rekonstrukce."
L: "Ale my to se ženou děláme jinak?"
K: "A jak?"
L: "Ona odejde a už se nevrátí."
K: "Tak toho se u mě bát nemusíte, budu hned zpátky."
K. odejde a hned se vrátí:
K: "Dobrý den, pane doktore!"
L: "Vítám vás, paní Kolohnátová. Stalo se něco?"
K: "Podívejte se, pane doktore, když pacientka, kterou jeden den ošetříte a ona přijde druhý den znovu, co to asi tak může znamenat?"
L: "Že se do mě zamilovala!"
K: "No, dejme tomu, hlavně to ale znamená, že..., že..."
L: "Klidně to dopovězte, já vím, co chcete říct."
K: "Jak to můžete vědět?"
L: "Podívejte se, paní Kolohnátová, když..."
K: "To už jsem slyšela!"
L: "Tak se konečně vymáčkměte!"
K: "Co já, vymáčkněte se vy!"
L: "Dáma má přednost!"
K: "Já pro vás nejsem žádná dáma, vy...!"
L: "Jen to dopovězte!"
K: "Vy, vy... dentisto!"
L: "Jak můžete vědět, že jsem stomatolog?"
K: "Stačí se podívat na tu vrtačku a hned vím, co jste zač!"
L: "Na vás je taky na první pohled vidět, že jste pacientka!"
K: "Opravdu?"
L: "Můžete mi věřit, já se málokdy mýlím v diagnóze potencionálně destruktivní extrakce."
K: "Vážně?"
L: "Máte mé čestné zubařské slovo."
K: "Děkuji."
L: "Rádo se stalo. Mám ale na srdci něco jiného."
K: "Tak se vyžvejkněte!"
L: "Ano... hned... Víte, chtěl jsem se vás zeptat, jestli se zubař může zamilovat do své pacientky?"
K: "A proč by nemohl, když... Vy jste se do mě zamiloval?"
L: "Šíleně."
K: "Blahopřeji vám."
L: "Díky!"
K: "Takže... rozvod?"
L: "Vymáčkněte se jasněji!"
K: "Vlez mi na záda, ty olezlino!"
L: "Jo, já se rozvedu, ty ne a já pak nebudu mít ani svou ženu, ani tebe, ty semetriko!"
K: "Já že se nerozvedu, jo? Tak abys věděl, ty vrtáku, já už jsem o tom s tím svým mluvila!"
L: "A co?"
K: "Souhlasí. Dokonce mě za tebou poslal."
L: "To je hodný, že nám nechce bránit v našem štěstí. Takového chlapa dnes už ženská nenajde."
K: "Vystihl jsi to úplně přesně."
L: "Děkuji."
K: "Není zač. A vůbec - nechceš se s ním seznámit? Myslím, že byste si dobře rozuměli."
L: "Co když mně rozfláká držku?!"
K: "Ty se bojíš?"
L: "A ty by ses nebála?"
K: "Ne!"
L: "Jak to?"
K: "Pro lásku se musí něco obětovat!"
L: "A víš, že máš svým způsobem pravdu? Jsi prostě úžasná! A jestli se mně podaří dát do rychtyku ty tvoje vyglajdaný kejváky, budeš dokonalá!"
K: "Jak to myslíš?"
L: "Ty to nechápeš?"
K: "Ne."
L: "Podívej... chodíš ke mně už nějaký ten pátek, že. A řekni sama - když jsi tady na tom křesle sedávala, cítila jsi někdy bolest?"
K: "Ne, nikdy, byl jsi vždycky úžasný, myslím... bezbolestný. Takový zubař se už dnes nenajde."
L: "Máš pravdu, to nenajde... Taková byla má láska k tobě, že jsem prostě neměl to srdce způsobit ti ani tu nejmenší bolest! Když jsem viděl na tvém chrupu zubní kámen, dělal jsem, že ho nevidím! Když jsem spatřil kaz, přesvědčoval jsem sám sebe, že je to pouhá pigmentace! A když jsem viděl tvé krvácející dásně, klasický symptom počínající paradentózy..."
K: "Mně začíná paradentóza?"
L: "To bylo před pěti lety. Dnes máš paradentózu ve finálním stádiu... Ano, taková je má láska!"
K: "Jsem šťastná, že jsem tě našla!"
L: "Ano, miluji tě! A nedovedeš si představit, jak mi trhá srdce už pouhé pomyšlení na to,co tě čeká!"
K: Jak to myslíš?"
L: "Jsi dost silná, aby jsi moji lásku dokázala opětovat?"
K: "Má láska není o nic menší než tvoje. Cítím se silná, šťastná... Jsem opět ženou, která miluje a je milována, která..."
L: "Dobře, řeknu ti o své lásce všechno! Paradentóza - to ještě není to nejhorší. V nejbližší době dostaneš zánět okostice. A jestli to zasáhne i trojklanný nerv - to si můžeš rovnou objednat rakev..."
K: "Připadám si jako Julie milovaná Romeem. Naše láska je tak vznešená, romantická..."
L: "Cítím to úplně stejně."
K: "Jsi úžasný! A teď mě napadlo - co kdybych tě seznámila se svým manželem? Určitě byste si spolu rozuměli."
L: "Co když ti rozfláká držku?"
K: "Říkala jsem ti už, že se nebojím."
L: "Máš pravdu, vzpomínám si, že jsi něco takového před chvílí plácla."
K: "A ty nikdy nic neplácneš?"
L: "A víš, že máš svým způsobem pravdu?"
K: "Tak vidíš!"
L: "Vzpomínám si, že jsem zrovna včera řekl takovou... no, nic..."
K: "Ty máš přede mnou tajnosti?"
L: "Jo."
K: "A proč?"
L: "Nemám tušení."
K: "Já taky ne."
L: "To je úžasné, jak si skvěle rozumíme!"
K: "Taky to tak cítím..."
L: "Kolik je ti roků?"
K: "Co je ti po tom?"
L: "Ty máš přede mnou tajnosti?"
K: "Jo."
L: "A proč?"
K: "Co je ti po tom?"
L: "A víš, že máš svým způsobem pravdu?"
K: "Tak vidíš!"
L: "Mně je 76."
K: "A proč mně to říkáš, ty paskřivče, vždyť vidím sama, že jsi jednou nohou v hrobě!"
L: "Za chvíli tam budu oběma. Proto se musíme co nejdříve vzít, abys měla nárok na vdovský důchod... Umělé zuby jsou dnes strašně drahé..."
3. scéna (obývák)
Žena čte Blesk. Přichází muž:
M: "Ahoj, tak co?"
Žena odkládá noviny:
Ž: "Ahoj, já jsem tě nepochopila."
M: "Myslel jsem, jak jsi dopadla u toho zubaře."
Ž: ˇNe, ty mě nechápeš. Já jsem pochopila, co myslíš, ale nerozuměla jsem ti."
M: "Tak teď nechápu já tebe."
Ž: "Nepřipadá ti to divný?"
M: "Jo."
Ž: "Jak můžeš vědět, co si myslím?"
M: "Vidím to na tobě."
Ž: "Takže se nebudeš zlobit, když to plácnu."
M: "Klidně se vyžvejkni!"
Ž: "Víš, někdy si o nás myslím, že jsme dva idioti."
M: "Proč dva?"
Ž: "No, ty a já."
M: "A víš, že máš svým způsobem pravdu?
Ž: "Pořád se za něčím ženeme... Ty sedíš celý den v kanclu, čumíš do komplu a... co vlastně děláš?"
M: "Vytvářím grafickou aplikaci reklamních sloganů."
Ž: "Tak vidíš... no a já zase od rána do večera stojím u pultu, čumím na zákazníky a... nevíš, co vlastně dělám?"
M: "Myslím, že prodáváš žrádlo pro klokany."
Ž: "Tak vidíš... Oba dva se za celý den nezastavíme a když se večer tady setkáme, tvoje první otázka je, co píšou v Blesku..."
M: "Ale na to jsem se tě neptal."
Ž: "Ne? A tak na co?"
M: "To vím úplně přesně - ptal jsem se, jak jsi dopadla u toho zubaře."
Ž: "Tak vidíš, že mám pravdu. Oba se celý den za něčím honíme, od rána jsme na nohou... no, a když se večer tady setkáme, ty se zeptáš, jak jsem dopadla u zubaře... A toto je náš život!"
M: "A víš, že máš svým způsobem pravdu? Žijeme úplně prázdné, bezcílné a ubohé životy!"
Ž: "Troufla bych si přímo říct - nesmyslné!"
M: "Absurdní!"
Ž: "Zvířecí!"
M: "Jsme jako dvě prasata ve chlívku, co myslí jenom na to žrádlo a..."
Ž: "Proč dvě?"
M: "No, kanec a svině."
Ž: "Aha. A víš, že máš svým způsobem pravdu?"
M: "Díky."
Ž: "Vlastně jen přežíváme a čekáme na smrt. Je vůbec něco, na co budu moci na konci života vzpomínat s láskou a dojetím?"
M: "U mě je to stejné. Jaký to má smysl, že udělám deset tisíc reklam na klokaní žrádlo. Co z toho budu mít, až budu ležet na smrtelné posteli a..."
Ž: "Mluvíš mi z duše. U mě je to úplně stejné. Řeknu ti - nemít toho zubaře, půjdu snad prodávat žrádlo pro dvě prasata ve chlívku!"
M: "Jak to myslíš?"
Ž: "No - pro tebe a pro sebe... kanec - svině."
M" "Jo, kanec - svině, jasný."
Ž: "Mě už drží při životě snad jen ta paradentóza."
M: "Ty se učíš skákat padákem?"
Ž: "Jo."
M: "Blahopřeji ti!"
Ž: Díky!"
M: "Nezapletli jsme se do toho?"
Ž: "Do čeho?"
M: "No - do šňůr od padáku."
Ž: "A víš, že máš svým způsobem pravdu? Ještě že mám toho stomatologa, jinak si snad neotevřu padák."
M: "Ty jsi dnes u toho dentisty špatně dopadla?"
Ž: "Ne, to ne, budeme se brát. Myslím - hned jak se rozvedeme."
M: "Tak v čem vidíš problém?"
Ž: "Bojím se jedné věci?"
M: "Můžu ti nějak pomoci?"
Ž: "Obávám se, že ne. Víš, bojím se, že tomu zubařovi - až si ho vezmu - rozflákám držku!"
M: "Proč?"
Ž: "Za to, že je tak bezbolestný."
M: "To ho ale bude bolet!"
Ž: "I když si ho předtím vezmu?"
M: "To možná ještě víc."
Ž: "Jak to myslíš?"
M: "No, od cizí ženské to snad tolik nebolí, ale od novomanželky... Tam se k té tělesné bolesti určitě přidá ještě i duševní a..."
Ž: "Máš pravdu, to by ho mohlo bolet a já..."
M: "Nemám mu tu hubu rozbít za tebe?"
Ž: "Ty by ses vážně obětoval?"
M: "Pro lásku člověk musí něco obětovat."
Ž: "To jsi řekl nádherně... ach, ano... to je hrozné!"
M: "Myslíš?"
Ž: "Vím to!"
M: "A nechceš se vyžvejknout?"
Ž: "Víš, když jsi mi tak velkoryse... tak rytířsky... tak Romeovsky... nabídl, že to uděláš za mne, tu černou zubařskou práci... že tam prostě půjdeš, bouchneš pěstí do stolu a řekneš..."
M: "Já nic říkat nebudu, já půjdu hned na věc!"
Ž: "To jsou detaily. Pro mě je nejúžasnější to, že ses projevil jako chlap, který ještě dokáže praštit třeba zubaře, říct mu od plic, co si o něm myslí a..."
M: "Já mu nic říkat nebudu - rozbiju mu držku a..."
Ž: "Něco mu přece musíš říct, ne? Myslím - aspoň se představit, pozdravit... jak jinak bude vědět, od koho ten kartáč dostal?"
M: "A víš, že máš svým způsobem pravdu? Člověk má za všech okolností dodržovat určitou etiketu, jisté společenské zvyklosti, bonton..."
Ž: "Můžu se vyžvejknout?"
M: "No."
Ž: "Já tě miluji!"
M: "A co ten zubař?"
Ž: "Kašlu na něj!"
M: "A co když se do něj třeba za chvíli zase zamiluješ?"
Ž: "Tak to by byl průšvih!"
M: "No právě. Raději nic neuspěchej. Podívej - já za ním zajdu, rozbiju mu hubu... no, a pak uvidíme."
Ž: "Už podruhé se dneska obětuješ. A já ti to oplácím jenom nevděkem, neláskou a... Takového muže si opravdu nezasloužím. Jsem dobrá leda tak pro nějakého paradentologa."
M: "On vykopává zkameněliny?"
4.scéna (ordinace)
Lékař sedí za stolem a něco píše. Ozve se zaklepání:
L: "Dále!"
K: "Dobrý den, pane zubaři."
L: "Dobrý den, pane, ...pane..."
K: "Kolohnát. Karel Kolohnát. Víte, jsem manželem... totiž bývalým manželem... ne, bývalým teprve budu, až se rozvedeme, teď jsme ještě pořád oficiálně manželé, ale brzo už nebudeme, jestli mi rozumíte."
L: "Samozřejmě. Prosím, dejte se do toho."
K: "Do čeho?"
L: "Začněte, prosím! Pro lásku se musí něco obětovat!"
K: "My si asi nerozunmíme, pane doktore, já..."
L: "Možná, že si rozumíme víc, než si oba myslíme!"
K: "Myslíte?"
L: "Vy ne?"
K: "A víte, že máte svým způsobem pravdu? Teď vám začínám rozumět. Vy si asi myslíte, že jsem přišel..."
L: "A nepřišel jste?"
K: "Ne."
L: "Ale vždyť jste tady. Tak jste musel přijít."
K: "Já jsem, pane doktore, vůbec přijít nemusel. A abych vám řekl pravdu, dlouho jsem váhal, dlouho probíral všechna pro a proti... Nakonec jsem ale přišel na to, že pro lásku se musí něco obětovat a přišel jsem."
L: "Mluvíte mi z duše."
K: "Vy věříte na duchy?"
L: "A víte, že ani nevím? Když člověk stojí padesát let tady u toho křesla, vidí strach v očích lidí, drží tu vrtačku nebo kleště nebo... tak si někdy říká - vypláchněte si, prosím."
K: "Mluvíte mi z držky."
L: "Přišel jsi mi ji rozflákat, co?"
K: "A divíš se, ty ksindle?"
L: "Drž hubu, paroháči, nebo si vypláchneš!"
K: "Splaskni, ty gumo, jestli vodtud nechceš vodejít nohama napřed!"
L: Hoď se do klidu, parchante, nebo se ti podívám na levou šestku!"
K: "Mám ti votevřít vobočí, ty vykopávko?"
L: "Jak víte, pane Kolohnáte, že se zajímám o paleontologii?"
K: "Žena mi o tom vyprávěla. Víte, dala se na parašutismus a jen tak mezi řečí prohodila, že občas vykopete nějakého toho brontosaura.."
L: "No, tak to trochu přeháněla... Je pravda, našel jsem už asi čtyři Věstonické katuše, sem tam kostru nějakého toho parašutisty, ale brontosaura, bohužel..."
K: "Je to stejně zvláštní, že vy, zubaři, máte takovéhle neobvyklé koníčky- parašutismus, paleontologie..."
L: "Nehledejte v tom nic zvláštního, je to možná dáno právě tím naším povoláním. Takový zubař vidí nakonec ty zuby úplně všude, třeba i v zemi."
K: "Jo, jsou to galeje, stát tady u toho křesla a držet tu vrtačku..."
L: "A to ještě není to nejhorší! Představte si teprve tu hrůzu, když se takový zubař zamiluje do své pacientky!"
K: "To musí být hrůza!"
L: "To si pište! Musí ji soustavně podvádět, bojí se říct jí pravdu o jejích zdevastovaných zubech, které léta neošetřuje, protože jí nechce způsobit bolest. A žije v permanentním stresu, kdy se to provalí a ta mrcha odejde k jinému zubaři!"
K: "A stojí vám ta megera vůbec za to?"
L: "Samozřejmě, že ne. Co ale mám dělat, když jsem se zamiloval!"
K: "Vykašlat se na ni!"
L: "Vám se to mluví, když se rozvádíte!"
K: "A co když se nerozvedu?"
L: "Vy... vy byste to pro mne udělal?"
K: "Proč ne? Vy si necháte tu svoji semetriku, já taky tu svoji..."
L: "To je úžasné! Víte, já ji zase až tolik nemiluji. Tedy - je pro mě zajímavá především jako případ... myslím ta její paradentóza, která tak rychle postupuje... Normálně zubař nemá tu možnost ověřit si v praxi to, co ho učili na fakultě... u vaší ženy tu možnost ale mám...tedy měl jsem... i když na druhou stranu jsem za to tvrdě zaplatil tou zamilovaností..."
K: "To nic, to přejde. Hlavně - co teď s těmi jejími zuby? Přece mně ji nevrátíte zpátky bez zubů?"
L: "Proč ne?"
K: "No... já chci ženu se zuby!"
L: "U ženy je ale na prvním místě její duše... její vnitřní život, tajemství, která skrývá za..."
K: "A víte, že máte svým způsobem pravdu? Váš osud je zpečetěn!"
L: "Myslíte?"
K: "Uvažujte logicky - u ženy nejsou zuby to hlavní. Máte pravdu a já s vámi souhlasím. Ale jak je to s těmi zuby u chlapa?"
L: "No - jistě se mnou budete souhlasit, že u muže je to něco jiného, ten je bez zubů zbaven svého... řekněme kouzla, charismatu... a já..."
K: "Takže, ty charismatický kouzelníku, pomsta bude sladká!"