Vím, že poslouchat cizí rozhovory není zrovna slušné, v tomto případě jsem se k tomu ale nachomýtl víceméně náhodou. Jel jsem před pár dny do bohunické nemocnice a v jednu chvíli do autobusu nastoupily dvě ženy zhruba středního věku, které se usadily na sedadlech za mnou a pokračovaly v rozhovoru, s nímž patrně začaly ještě na zastávce. Pro lepší pochopení jim budu říkat Jana a Michaela.
Jana: „No, to co říkáš... ne, že bych s tím úplně nesouhlasila, to ne... ale jak to chceš prakticky provést?“
Michaela: „Vzpomínáš si, jak to začalo?“
Jana: „No, začali jezdit na lodích do Itálie, ne?“
Michaela: „Jo, přesně tak. A hodně se jich přitom taky utopilo. Psalo se, myslím, že přes dva tisíce...“
Jana: „No, to je pravda.“
Michaela: „A teď si představ, že by je začali hned na začátku střílet. Dejme tomu, že by jich zastřelili pět set. Ti další by si pak už jistě rozmysleli plavat do Evropy, ne?“
Jana: „To určitě!“
Michaela: „Tak vidíš. A dokonce by ty ztráty na životech byly menší. Zemřelo by o patnáct set lidí méně.“
Jana: „To je pravda. Já ti řeknu, kdyby to nebylo tak hrozné, tak by to asi bylo opravdu lepší.“
Michaela: „Hrozné je to, že se s tím nezačalo hned. Teď už je nejspíš pozdě. Ale kdyby se hned na začátku potopilo pár lodí, nějací Afričani by se sice utopili, ale to se pak utopili tak jak tak. Určitě by se jich neutopily ty dva tisíce. A kdyby se to natočilo a dalo na internet, každý by si už rozmyslel to zkoušet.“
Jana: „Víš, co je zvláštní?“
Michaela: „No?“
Jana: „Že tady ten humanismus zabije nakonec víc lidí, než kdybychom byli chvíli nehumánní a vykašlali se na nějaká lidská práva...“
Michaela: „No, ale stěhovat se z Afriky do Evropy není žádné právo.“
Jana: „To ne.“
Michaela: „Možná by to šlo udělat tak, že bychom se s nimi domluvili... víš, jako že oni by se z té Afriky nastěhovali všichni do Evropy a my zase k nim (smích), to bych brala, tam je pořád teplo a...“
Jana: „Jo, jenže to by se taky musela podepsat nějaká dohoda, že je to jako už napořád, aby se za pár let, až to tady všechno zplundrují, nechtěli zase vrátit domů.“
Michaela: „Ale oni chtějí všichni do Evropy, do Německa, tak jejich domov by potom už byl tady. A náš zase v Africe. Tam bychom je už zpátky nepustili.“
Jana: „Já ti řeknu, to by nebylo vůbec špatné. Představ si, celý rok teplo, nemusíš topit. Na rovníku bych tedy zrovna žít nechtěla, ale...“
Michaela: „Já bych klidně brala ten rovník. Podívej se, tady už začíná podzim, na krku máme zimu... a tam zima vůbec není, jenom prší. Když by tam měl člověk klimatizovaný dům...“
Jana: „Nevěř tomu, oni by se za nějakých dvacet, třicet let zase dali na cestu. Tvrdili by, že Afrika byla vždycky jejich, že tady v Evropě je jim zima. A když by navíc viděli, jak si tam krásně žijeme a jaký oni tady mají bordel... zase by sedali na lodě.“
Michaela: „No, pak už bychom nesměli být takoví hlupáci, prostě postavit tam u pobřeží lodě a kdo překročí nějakou čáru, půjde ke dnu.“
Jana: „Jo, dvakrát udělat tu stejnou chybu může jen blbec... Tak jsme, Míšo, tady.“
Michaela: „Ještě že je ten pátek, já toho mám za ten týden plné zuby... dvě noční...“
Jana: „Ani mně nemluv, my máme na oddělení takový zmatek... dvě jsou nemocné a já mám v neděli dvanáctku na céčku...“
Michaela: „Prosím tě, zmáčkni to, jinak nám nezastaví, tady je to na znameni...“
Míchaela a Jana vystoupily. Snad to byly zdravotní sestry, snad doktorky, kdo ví. V každém případě však měly politicky nadmíru nekorektní názory na uprchlickou problematiku. Já to ale na ně nikomu neřeknu...
2024 ©