ŽENSKÝ INSTINKT

Ze své knihy Ženský instinkt uvádím na ukázku dvě první kapitoly:

Crrrrrr...! Crrrrrr...!! Ranní ticho proťalo ostré a neodbytné drnčení budíku, znějící zde, ve vlídné útulnosti dívčího pokoje, jako strašidelné skřeky nějakého záludného, zlého vetřelce. Jana otevřela oči a chvíli strnule a nechápavě hleděla do stropu. Pak vstala z postele, přistoupila k oknu, nepatrně odhrnula okraj záclony a upřeně se zadívala na tramvajovou zastávku na protější straně ulice. Tento ranní rituál prováděla už delší dobu a pomalu se pro ni stával čímsi takřka automatickým. A stejně jako v předchozích dnech i teď odstoupila od okna zamyšlená a vylekaná. Zase tam stojí... Je tedy opravdu kýmsi sledována!

Posadila se ke snídani, ale časopis, do něhož se začetla, záhy odložila. Takhle to dál nejde! Musí už přece něco udělat, zjistit, co se vlastně děje... Žít v takové nejistotě a strachu, to už dlouho nevydrží. Kdo to vůbec může být?! Jana se zamyslila a nechala si hlavou procházat útržkovité vzpomínky...

Začalo to snad před třemi či čtyřmi týdny, přesně to určit nedovede. Jela tramvají domů z nemocnice po dlouhé dvanáctihodinové službě, jako vždy unavená a sotva stojící na nohou, když jí v jednom okamžiku projelo myslí, že ji někdo zkoumavě pozoruje. Nebyl to žádný racionální úsudek, spíše jakýsi neurčitý a pro ni samotnou nepochopitelný chvilkový pocit. Ohlédla se a zadívala na spolucestující v přeplněné tramvaji, ničeho zvláštního si však nevšimla. Obvyklá směsice nejrůznějších lidiček, netečně hledících okny do pouličního ruchu či bavících se o svých banálních zážitcích, které jim přinesl končící den a těšících se na domov, večeři, televizi a postel... Tento pohled ji uklidnil a dokonce se svým pocitům v duchu zasmála. Když tramvaj zastavila před jejím domem, dávno už na celou věc zapomněla.

Vyjela výtahem ke svému bytu ve třetím patře, rychle něco snědla, osprchovala se a vlezla do postele. Už skoro usínala, když jí onen tramvajový zážitek opět projel mozkem, a to tak prudce, až se leknutím posadila. Jako hypnotizovaná vstala, šla k oknu a dlouze se dívala do večerní ulice. Nic neobvyklého neviděla - silně pršelo a občasní chodci, schoulení pod ochrannými hříbky svých deštníků, spěchali rychlými kroky kamsi do sucha, pod stříškou tramvajové zastávky se tísnilo několik lidí, čekajících na poslední spoj a sporé světlo pouličních lamp, odhalující tuto večerní scenérii, mělo v sobě cosi vlídného a uklidňujícího. Jana však přesto cítila - jakoby nějakým šestým smyslem či nedefinovatelným ženským instinktem -, že za tímto klidným povrchním zdáním se skrývá něco neurčitého, nezvyklého a nevyjadřitelného, zároveň však tajemně hrozivého. Zatáhla záclonu, šla si opět lehnout a protože pro tyto své pocity nenacházela žádné rozumné vysvětlení, usínala nakonec s přesvědčením, že jsou nejspíš projevem únavy a stresu po hektickém pracovním dnu.

Následující ráno viděla stát na zastávce nějakého muže, opírajícího se o reklamní panel a zdálo se jí, že tam byl už včera večer. Když ho zpoza poodhrnuté záclony pozorovala, všimla si, že občas vzhlédl k jejímu oknu... A tak to s železnou pravidelností pokračovalo i v následujících dnech. Tajemný Neznámý na tramvajové zastávce před jejím bytem se pro ni postupně stal neodmyslitelnou součástí života, jakousi noční a vlastně i denní můrou, která ji nutila žít v ustavičném napětí a nejistotě...

Co má dělat, jak se má bránit? Janu nejdříve napadlo jít na policii, hned si však uvědomila, že tím by se nic nevyřešilo. Co by tam mohla říct? Snad to, že má nějaký dojem nebo pocit, že ji někdo sleduje? Vždyť by se jí vysmáli, považovali by ji za postpubertální hysterku, která se dlouho do noci dívá na americké krváky a pak vidí za každým stromem Jacka Rozparovače! A udělali by pro ni nanejvýš to, že by jí doporučili zajít k psychiatrovi a nechat si napsat nějaké prášky na uklidnění.

Před několika dny jí napadlo, že se možná nejedná o nic vážného a nebezpečného a ten muž je třeba její tajný ctitel, který by se s ní rád seznámil, ale nemá k tomu odvahu... Jana se v duchu zasmála, tato možnost jí připadla romantická a komická zároveň, jako z nějakého románu pro nenáročné čtenářky. Přesto vstala, šla do koupelny a zkoumavě pozorovala svůj obličej v zrcadle. Ne, rozhodně jí nepřipadalo, že by byla nějak zvlášť hezká - má sice modré oči a středně dlouhé blond vlasy, souměrnou tvář, celkem normální nos a malá ouška - ale takových holek jsou přece tisíce! Jakoby zádumčivý a melancholický výraz očí ji asi dělá o několik let starší, vypadá tak na dvacet pět... V žádném případě však není nějak mimořádně krásná, přitažlivá či dokonce okouzlující a tedy jen stěží může být objektem milostného zájmu "svého" muže z tramvajové zastávky... Zazvonil mobil, Jana se probrala ze snění a vzpomínek a rázem se ocitla zpět v tíživé přítomnosti. Volala její šéfová, vrchní sestra z JIPky a ptala se, zda by dnes mohla přijít o hodinu dříve. Jana jí to slíbila a protože bylo už skoro půl desáté, dojedla snídani a začala se chystat do práce. 

Na sesterně ji uvítal obvyklý zmatek a shon - pobíhání a štěbetání jejích kolegyň, z nichž mnohé přitom ještě stačily zhltnout nějaké sousto a napít se kávy, spěšně ji pozdravit, povědět nejnovější drb a zase kamsi zmizet... Jana zaklepala na dveře vrchní sestry:

"Ahoj Jani, to jsi hodná, že jdeš, mám pro tebe, jak se říká, dvě zprávy, jednu dobrou a jednu špatnou. Kterou ti mám říct dřív?"

Její nadřízená se smála, když však uviděla Janin rozpačitý pohled, hned ji uklidňovala:

"Ne, neboj se, o nic nejde, prostě si dělám legraci, vždyť mne znáš... Máš jít k primáři - to je ta dobrá zpráva - no, a ta špatná, že nevím, co ti chce..."

Jana se zasmála také a řekla:

"No, mně se zdá, že špatné jsou obě ty zprávy. Co mně asi může chtít? Nejdu tam na kobereček, co myslíte, paní šéfová?"

"Jani, to určitě ne, buď klidná, nic jsi přece neprovedla, naopak patříš k těm nejspolehlivějším..." 

Vrchní sestra se zarazila a pak se znovu rozesmála:

"Víš, teď mě napadlo, že tě třeba chce povýšit. Možná z tebe udělá vrchní sestru a já půjdu od válu. Jo, tak to asi bude, protože dneska se všude do kanclů dávají mladí, kreativní a... jo, flexibilní jedinci a..."

Jana jí skočila do řeči: 

"Paní šéfová, nepřeháníte to už trochu s tím vaším humorem? Vážně si myslíte, že bych vás odtud chtěla vykousat? Kdyby mně něco takového i navrhl, asi... co asi, určitě bych mu řekla něco od plic. I při svou - jak mi někdy předhazujete - ostýchavost a málomluvnost."

"Jé, Jani, s tebou je fakt legrace, jak bereš hned všechno vážně, je ale od tebe moc hezké, že bys mě to tady nechala doklepat do důchodu... No, už bude půl jedenácté, tak tam běž."

- - - - -

"Posaďte se, slečno Vávrová, nebudu chodit kolem horké kaše a zeptám se vás přímo - nechtěla byste přejít na jiné oddělení?" 

Primář, obtloustlý, asi šedesátiletý holohlavý muž dobráckého vzezření, s pronikavým pohledem bystrých očí za skly staromódních brýlí se po této úvodní větě zarazil, neboť si všiml Janina překvapení a toho, že si dokonce zapomněla sednout a omluvným tónem dodal:

"Promiňte, já někdy mám sklon okamžitě chytat býka za rohy - tedy, to je myslím jedno španělské přísloví - nechtěl jsem vás vylekat, prosím, sedněte si a já se pokusím začnout tak nějak od Adama."

Jana se posadila a s napětím čekala, co uslyší.

"Víte, mám teď určité problémy na gynekologicko - porodnickém oddělení. Když před časem zemřela sestra Koutná, která zde ke všeobecné spokojenosti pracovala dlouhá léta, snažil jsem se najít za ni nějakou skutečně dobrou a kvalifikovanou náhradu. Bohužel - sestra, kterou jsem na toto místo přijal na základě výběrového řízení, se po několika týdnech ukázala být... no, poněkud neschopnou a nezodpovědnou a musel jsem s ní rozvázat pracovní poměr ještě ve zkušební době. A ani s její nástupkyní jsem neměl šťastnou ruku - prostě, nějak tam do toho týmu nezapadla a včera za mnou přišla s tím, že by chtěla na vlastní žádost odejít. No, snad budu mít napotřetí štěstí," primář se unaveně usmál a pokračoval "zkrátka, chtěl bych to místo navrhnout vám. Co na to říkáte?"

Jana na něj překvapeně vzhlédla, zhluboka se nadechla, chvíli přemýšlela a pak řekla:

"Pane primáři, jsem samozřejmě moc ráda, že mi něco takového nabízíte, že ke mně máte takovou důvěru, nevím ale, jak se mám tak najednou rozhodnout, víte, já jsem na té jipce úplně spokojená, mám tam kamarádky a i vrchní sestra..."

Primář  ji nenechal domluvit:

"Promiňte, samozřejmě vám dám čas na rozmyšlenou, vím, byla by to pro vás určitě velká změna, ale mělo by to, myslím, i své výhody - platově byste šla o několik tisíc nahoru a ani pracovní doba tam není tak... řekněme stresující jako na té jipce, ty dvanáctky jsou opravdu hrozné. Prostě - promyslete si to a... řekněme pozítří mi dejte vědět, ano?"

Podal Janě ruku, ta se zvedla a chystala odejít, když se primář ještě ozval:

"Promiňte ještě jednou, slečno Vávrová, chtěl bych se Vás zeptat - vy jste se s paní Koutnou nějak znala?"

Jana se krátce zamyslila:

"To ne, nevěděla jsem vůbec, kdo to je, až když jsem uviděla na úmrtním oznámení její fotku, vzpoměla jsem si, že jsem ji občas vídávala v jídelně."

Primář zůstal chvíli zaraženě stát a pak jakoby duchem nepřítomen řekl:

"Víte, ta její smrt mě hrozně překvapila... ne, to není to správné slovo... spíš šokovala, prostě...vůbec jsem si to nedokázal nějak racionálně vysvětlit a už vůbec ne pochopit. Sebevražda - no ano, taková je oficiální a jistě nezpochybnitelná verze, ale proč?! Ten důvod... snad nějaké rodinné trable, stres v práci nebo... ale přece kvůli něčemu takovému se lidé nezabíjejí. Anebo je ženská psychika opravdu nějaká jiná... myslím křehčí, zranitelnější než mužská a proto to já nedovedu pochopit? Co myslíte vy?"

Jana po krátké chvíli tiše řekla:

"Já nevím, ale to asi už nikdo nezjistí. Já si to také nedovedu nijak vysvětlit."

Primář pokračoval:

"Možná se dostaly i k vám různé ty dohady o její smrti... myslím to, že prý nešlo o sebevraždu, ale o... o vraždu. Když jsem tak nad tím přemýšlel, napadlo mě... já vím, je to samo o sobě hrozné, že člověka napadají takové myšlenky... že prostě, pokud by to byla skutečně vražda, bylo by to snad lepší, protože vědomí, že se zabila sama, ta je snad to nejhorší ze všeho... Prostě, myslím to tak, že vražda se dá alespoň... trochu pochopit... Promiňte, to jsou hrozné úvahy."

Jana odvětila:

"Ne, myslím, že máte pravdu."

"Chtěl bych se vás ještě zeptat, "primář se na chvíli odmlčel a jakoby hledal vhodná slova, "jestliže se začaly tak rychle šířit ty fámy o vraždě, pak k tomu přece nemohlo dojít jen tak pro nic za nic. Muselo tu být něco, co takový názor vyvolalo nebo... jak to jen říci... nějaké indicie nebo zdánlivé důkazy, že to nebyla sebevražda, ale... Ke mně se třeba doneslo, že šlo snad o pomstu nějakého gangu, ale jakého gangu nebo o jakou pomsta a za co... to samozřejmě nikdo neví. Nedostalo se něco takového i k vám?"

Jana chvíli přemýšlela:

"No, povídalo se toho tenkrát hodně, třeba... že prý měla nějaký deník nebo co... a v něm prý jakési důležité nebo dokonce tajné zápisky. Taky se říkalo, že jí někdo vyhrožoval a že prý mluvila o tom, že ji asi brzy... no, prostě takové ty fámy, co se asi vždycky vyrojí, když někdo takhle nevysvětlitelně zemře."

Primář smutně pokýval hlavou, pak Janě podal ruku a řekl:

"Dobře, tak pozítří nashledanou."

Když se Jana vrátila k vrchní sestře, ta na ni nedočkavě vyhrkla:

"Tak co, Jani, povídej, co ti chtěl, já jsem celou tu dobu, co jsi u něho byla, pořád přemýšlela, o co může jít a napadaly mě tak šílené věci, že z toho mám v hlavě úplný galymatyáš. Holka, nestůj tady jak dřevo a spusť!"

Jana se usmála:

"Paní šéfová, víte, že jste měla pravdu? Tedy - aspoň částečně." 

A když se na ni její nadřízená nechápavě podívala, dodala:

"Mohla bych vám to teď vlastně trochu oplatit a říct, že pro vás mám dvě zprávy, jednu dobrou a jednu... ještě horší."

Jana se rozesmála už naplno a pokračovala:

"No, nabídl mi, abych dělala něco jiného... Naštěstí ne vrchní sestru."

"A co?"

"Chce, abych přešla na gyndu."

"A co ty?"

"Dal mi dva dny na rozmyšlenou, tak teď budu muset rozmýšlet. A taky se samozřejmě zeptat vás, co na to říkáte nebo co byste mně poradila."

Vrchní sestra, nyní již zcela vážná, vzala Janu kolem ramen, krátce ji k sobě přitiskla, pak se posadila ke svému stolku, upila trochu kávy a řekla:

"Holka zlatá, co ti mám říct! Vím, že odejdeš... a dobře uděláš, budeš to mít mnohem lepší, i na prachy, co si budeme povídat, tady to nijak slavné není a ty jsi mladá, třeba se za pár let vdáš - co za pár let, třeba do roka a do dne - a to je každá koruna dobrá. No - za ty tři roky, co tady jsi, jsem si na tebe tak zvykla... jako bys byla moje dcera. Teď mluvím jak nějaká kniha, že... Ale fakt to tak cítím, mám vás tady ráda všechny, ale tebe nejvíc. Jani, já se snad rozbrečím!"

Janu už také přešel humor, přesto však se snažila, aby její odpověď zněla aspoň trochu vesele:

"Ale paní šéfová, vždyť já možná neodejdu." 

A dodala:

"Zvlášť teď po tom vašem nádherném vyznání."

Vrchní sestra mávla ledabyle rukou, vzdychla si a pokračovala:

"Jani, podívej se, kdybys tu zůstala, byla bych samozřejmě moc ráda. Ale zároveň vím, že by to byla dost sobecká radost. Možná se ti to tedy bude zdát divné, ale jestli ti mohu poradit, tak na tu gyndu běž. Určitě to pro tebe a tvou... no, řekněme kariéru nebo vůbec život bude lepší, než zůstat tady a možná roky čekat na nějakou další takovou šanci.

Jana se usmála a pak řekla:

"Děkuju vám, paní šéfová. Máte pravdu, já už jsem vlastně rozhodnutá a ani o tom nevím. A jsem ráda, že... že mě máte tak ráda a že... mě tam pustíte."

Její nadřízená, teď už opět ve svém obvyklém humorném rozpoložení s rázností a věcností sobě vlastní náhle zvolala:

"Víš co, Jani? Jak znám primáře, určitě by tvou odpověď chtěl slyšet co nejdřív, no a když už ses rozhodla, nemá cenu ho nechat ještě dva dny čekat. Skoč za ním hned, ať to máš z krku ty i on. Já to mezitím nějak šetrně řeknu holkám... no, připrav se na to, že asi budeš muset uspořádat nějakou rozlučkovou párty, jinak tě odtud nepustí."

Jana se rozesmála:

"S tím samozřejmě počítám, ale hlavně tam budu chtít vidět vás, paní šéfová!"

"Tak jo, mazej za ním!"

- - - - -