Špandavské deníky Alberta Speera jsou bezesporu jedním z nejzajímavějších dokumentů, týkajících se osobnostních rysů Adolfa Hitlera, resp. jeho schopnosti a umění přitahovat k sobě pozornost a sympatie davů a přetvářet lidi ve své oddané stoupence. Tomuto fenoménu, mnohokrát zkoumanému a tu více, tu méně úspěšně vysvětlovanému, se v podání Alberta Speera dostává nového rozměru, nových dimenzí. Autor Špandavských deníků se totiž souhrou řady náhod stal jednou z ústředních postav Třetí říše a zároveň Hitlerovým oblíbencem, s nímž vůdce mluvil mnohdy otevřeněji a upřímněji než s jinými muži ze svého okolí. Speer přitom mezi celebrity Třetí říše nijak nezapadal - narozdíl od „známých firem“ Himmlera, Göringa, Goebbelse a dalších se totiž o Albertu Speerovi dá říci, že byl svým způsobem jediným „slušným“ člověkem v Hitlerově okolí. Tento technokrat, pohrdající nacistickou ideologií a zajímající se pouze o svou práci, se však po válce zcela po zásluze ocitl na lavici obžalovaných se zločinci, mezi nimiž působil svou kultivovaností a tendencí nic ze své minulosti neskývat až nepatřičně. Logika mocenské struktury nacistického Německa byla však neúprosná - nebylo prostě možné zůstat čistým uprostřed špíny, nešlo si zachovat bezúhonnost mezi zločinci. Speer jako ministr zbrojního průmyslu tak kromě čistě technických věcí rozhodoval o osudu válečných zajatců, nasazovaných na práci v Říši, o životech vězňů koncentračních táborů, kteří měli ke konci války udržovat v chodu kolabující zbrojní výrobu apod.
Albert Speer byl Norimberským tribunálem odsouzen ke 20 letům vězení, které následně strávil ve Špandavské věznici spolu s několika dalšími nacistickými pohlaváry, kteří unikli šibenici. Během těchto let si psal poznámky o nejrůznějších záležitostech, od podmínek ve vězení přes charakteristiku ostatních vězňů, dozorců a personálu po vzpomínky na minulost, na svůj život za časů Třetí říše. Jako červená nit se těmito zápisky, které po svém propuštění zredigoval a knižně vydal, vine jedna základní a zásadní otázka, která jej tolik znepokojovala a o níž se tolik napřemýšlel: Jak se mohlo stát, že po tolik let věřil člověku, který způsobil tolik zla, jak mohlo dojít k tomu, že tak nekriticky obdivoval Hitlera, na něhož se nyní, s odstupem let, dívá jako na zločince?
Speerovy postřehy na toto téma jsou mimořádně zajímavé především proto, že jejich autor se nesnaží nijak ospravedlňovat, že svou spoluúčast na hrůzách nacistického režimu neomlouvá a nebagatelizuje, že neusiluje o nic jiného než o pochopení toho, co se s ním v těch letech dělo, o pravdivý pohled na svoji minulost.
Toto bilancování jeho důvěrného vztahu s Hitlerem začíná vzpomínkou na první setkání s ním, kdy se víceméně ze zvědavosti zašel podívat na jedno jeho vystoupení. Apolitický, ba politikou pohrdající intelektuál, netoužící po ničem jiném než po životní dráze uznávaného architekta, se poté vrací domů jako nadšený Hitlerův stoupenec, vstupující do strany a spojující svůj život s tímto charismatickým řečníkem.
Na řadě dalších míst si Speer vybavuje v paměti mnohá setkání s Hitlerem, cesty, které s ním (už jako jeho „dvorní architekt“) podnikal po Německu, dlouhé rozmluvy, které spolu vedli na nejrůznější témata - a vždy znovu si zpětně uvědomuje, že už tehdy existovalo mnoho indicií, které mu měly otevřít oči, že již tenkrát mohl a měl prohlédnout. Jestliže nakonec k tomuto pozdnímu prozření na konci války skutečně došlo, zůstal Speer, jakkoli si uvědomoval jeho zločinnost, Hitlerovým obdivovatelem. A jak již bylo řečeno, právě promýšlení této pro něho zcela zásadní otázky po vlastní vině patří k tomu nejzajímavějšímu a současně i nejpoučnějšímu, co čtenář ve Špandavských denících najde.
Myslím si, že jejich vydání je pro naši literaturu faktu velkou událostí. Nemohu ovšem nezmínit jedno negativum, s nímž jsem se při četbě setkal - v knize se vyskytuje poměrně hodně tiskových chyb.
2024 ©