"Daniel Kahneman je jedním z nejoriginálnějších a nejzajímavějších myslitelů naší doby. Na naší planetě asi neexistuje další člověk, který by lépe rozuměl tomu, jak a proč se rozhodujeme tak, jak se rozhodujeme. V této naprosto úžasné knize se Kahneman dělí o svoji celoživotní moudrost a prezentuje ji způsobem, který je jednoduchý a poutavý, ale zároveň neskutečně hlubokomyslný. Každý, kdo má jen trochu zvídavou mysl, by si měl tuto knihu povinně přečíst." (Steven D. Levitt, profesor ekonomie na Chicagské univerzitě)
Je jasné, že knihy jsou svým způsobem zboží jako každé jiné a vztahují se na ně tudíž zákony trhu, obchodu atd. Vydavatelé se přirozeně snaží prodat svých knih co nejvíc, v čemž jim pomáhají marketingoví stratégové, reklamní specialisté a mnozí další odborníci. Na tom samo o sobě není nic špatného, samozřejmě za předpokladu, že jsou současně zachovávány určité etické principy. Vychvalovat nekvalitní výrobky znamená klamat spotřebitele - a stejně tak psát oslavné ódy na brakovou literaturu je klamáním potenciálních čtenářů.
"Daniel Kahneman se zařadil mezi nejvlivnější psychology v historii, v současnosti je nejvýznamnějším žijícím psychologem. Má dar odkrývat pozoruhodné vlastnosti lidské mysli, z nichž mnohé se staly součástí standardních učebnicových textů i všeobecného rozhledu. Jeho práce změnila podobu sociální psychologie, kognitivní vědy, studia rozumového uvažování a osobního štěstí a také behaviorální ekonomie, oboru, který spolu se svým spolupracovníkem Amosem Tverskym pomáhal rozvinout. Vydání knihy Myšlení - rychlé a pomalé je rozhodně významnou událostí." (Steven Pinker, profesor psychologie na Harvardově univerzitě)
Nedávno jsem napsal článek o Paulo Coelhovi, v němž jsem se zaměřil na zkoumání příčin, proč je tento objektivně vzato podprůměrný spisovatel objektem tak obrovského celosvětového zájmu ze strany čtenářů, zájmu, hraničícího až s jakousi "coelhománií". Potěšilo mě, když jsem z reakcí na svůj článek seznal, že s podobným negativním názorem na tvorbu brazilského spisovatele nejsem zdaleka sám a že stejný kritický odstup si zachovalo nemálo jiných čtenářů.
Nyní se nacházím v dost podobné situaci. Mám totiž napsat recenzi na knihu, na niž je unisono pěna taková chvála a jednotliví recenzenti se předhánějí v superlativech natolik, že člověka mimoděk napadá, zda se nemýlí, když má názor zcela opačný a chystá se tudíž napsat snad vůbec jediný negativní posudek. Ovšem - když jsem pročítal některé ty obdivné recenze, málokdy jsem tam našel nějaké racionální zdůvodnění toho, proč pisatel knihu a jejího autora tak obdivuje, spíše se všechny nesly na vlně jakési eufórie, podobné davovému šílenství či výše zmíněné "coelhománii". Ve své recenzi se tedy chci zaměřit na to, abych své veskrze negativní hodnocení patřičně vyargumentoval.
Kniha je dle mého názoru především příliš tlustá - to, s čím v ní autor přichází, by se dalo napsat mnohem stručněji. Jde totiž vesměs o banální popisy psychického a psychologického fungování lidské mysli, které jsou ale prezentovány jako objevy a nové poznatky, o nichž se tudíž Kahneman sáhodlouze rozepisuje, přičemž jde ovšem o věci dávno známé a prozkoumané. Tak v první kapitole je "objevena" skutečnost, že existují dva druhy myšlení, rychlé a pomalé, zde Systém 1 a Systém 2. Tento triviální fakt pak stačí k tomu, aby mu autor věnoval 9 kapitol, resp. 85 stran. Je možné se pak divit, že toto "psaní pro psaní" je mlácením prázdné slámy bez jakéhokoliv smysluplného výsledku, když Kahneman navíc nepřichází s ničím novým či originálním, ale pouze parafrázuje dávno známé slovní hříčky, protimluvy a logické chytáky?
Tak třeba tzv. "Mojžíšova iluze", spočívající v otázce "kolik kusů od každého druhu zvířete vzal Mojžíš do své archy" by mohla být obdivovateli Vlasty Buriana nazvána "Burianovou iluzí" - většina z nás jistě zná jeho otázku ve slavné veselohře: "Sedm a pět jsou třináct nebo je třináct?"
Všechny růže jsou květiny.
Některé květiny rychle vadnou.
Tudíž některé růže rychle vadnou.
Podobnými logickými lapsy autor do omrzení "vysvětluje" princip asociačních preferencí, notoricky známých od dob starořeckých myslitelů. Namísto svého sylogismu mohl tedy klidně uvést známé sofisma Rohatý:
Co jsi neztratil, to máš.
Rohy jsi neztratil.
Ergo.
Kahneman dokonce přichází se známou hádankou "pálka a míček", kterou řeší žáci našich základních škol na matematických soutěžích - u nás se tento chyták myslím nazývá "Limonáda a kelímek".
Zdá se to být neuvěřitelné, ale podobnými prkotinami jsou vyplněny celé dvě první kapitoly, skoro polovina knihy. Autor sice své "poznatky" aplikuje na praktický život, především tedy na účelnost lidského ekonomického chování, ale ani tady s ničím převratným nepřichází. Jedinou zaznamenáníhodnou teorií je tzv. regres k průměru, což je ovšem žalostně málo na to, co je nám na obálce knihy sugerováno.
"Myšlení - rychlé a pomalé je mistrovským kusem - brilantní a poutavou intelektuální ságou od jednoho z největších psychologů a hlubokých myslitelů naší doby. Kahneman by si měl vedle své Nobelovy ceny postavit i Pulitzerovu cenu." (Daniel Gilbert, profesor psychologie na Harvardově univerzitě)
Přiznám se, že když čtu tyto chvalozpěvy na dle mého nejlepšího vědomí a svědomí nudnou a bezobsažnou knihu, nevím, co si mám myslet. Pojďme ale dál.
Ve třetí kapitole mluví Kahneman hodně o intuici, aniž by ji ovšem nějak filosoficky definoval. Je očividné, že tento adorovaný myslitel naprosto nerozumí filosofii, speciálně pak noetice a problematice vzájemného působení mysli a těla. Neustále klouže po nepodstatných aspektech myšlenkových postupů, přičemž intuici chápe jednou jako Systém 1, tedy jakési zautomatizované racionální poznání, jindy jako zcela svébytnou poznávací schopnost mysli.
Ve čtvrté kapitole, v níž je konečně tu a tam něco zajímavého, stojí za povšimnutí rozbor tzv. Bernoulliho teorie. Tento švýcarský vědec svého času zkoumal validní poměr mezi užitkem neboli možností zisku a množstvím vlastněného majetku, přičemž majetek představovaly peníze. Kahneman dovozuje, že tento problém vyřešil Bernoulli jen částečně, neboť nezohlednil některé další, především mentální faktory během přemýšlení o rizikových faktorech rozhodnutí. Ke Kahnemanovým jinak nezpochybnitelným závěrům bych ovšem měl dvě připomínky. Ta první spočívá v tom, zda zmíněné mentální faktory nelze rozšířit kromě jím uváděných o další. Dále mně není jasné, proč autor pokaždé zkoumá pouze více či méně jednoznačné možnosti výběru a nepřihlíží k těm, u nichž není možno dát racionálně přednost jedné před druhou.
Chtěl bych se ještě krátce zastavit u Kahnemanovy tendence vysvětlovat některé své teorie pomocí analogie se šachovou hrou. Tady ovšem opět žalostně selhává, protože šachům evidentně nerozumí a spoléhá se na tvrzení různých údajných odborníků, která bere jako spolehlivá, i když je lze lehce vyvrátit. Tak např. názor, podle něhož je k tomu, aby se šachista vypracoval k intuitivnímu posuzování různých pozic nutných 10 000 hodin tréninku, je úplně zcestný. Jednak není řečeno, jak má tento trénink probíhat (skuteční šachoví odborníci přitom ví, jak v tomto směru postupovat, ať už se jedná o pochopení tzv. typových pozic, vznikajících po dokončeném zahájení, resp. na začátku střední hry či kombinačních a strategických zásad atd.), hlavně však není zohledněna individualita konkrétního hráče. Pasáž, v níž se autor vyjadřuje k zápasu Garriho Kasparova s počítačem Deep Blue, pak působí vysloveně trapně.
"Tato kniha je vrcholným dílem intelektuálního velikána - výborně se čte, je moudrá a hluboká. Kupte si ji rychle. Čtěte ji pomalu a opakovaně. Změní způsob, jak uvažujete - o práci, o světě i o svém vlastním životě." (Richard H. Thaler, profesor ekonomie na Chicagské univerzitě)
Jak jsem již několikrát řekl, mám na knihu Daniela Kahnemana diametrálně odlišný názor než citovaní američtí profesoři. Její četba mi nepřinesla prakticky žádné nové poznatky - není v ní nic, co bych už dříve a v mnohem propracovanější podobě nečetl např. v Úvodu do filosofie od Jiřího Fuchse či Etice Benedicta Spinozy.
Bude pro mě zajímavé sledovat, jaké reakce tato má recenze vyvolá. Nechce se mi totiž věřit, že můj názor na tuto knihu je zcela osamocený.
2024 ©