DAVID LEVITHAN: LÍBALI JSME SE

Nasládlá pseudoromantická propaganda...

Takovéto knížky jsou z pozice autora sázkou na jistotu. Ovšem - poněkud problematickou sázkou. A navíc na ještě problematičtější jistotu.
Psaní na téma homosexuality (tedy z bezpečí politicky korektních zákopů) sebou zákonitě přináší oslavné ódy ze strany jisté skupiny teenagerů, pasujících se do role rebelů a nonkomforních vizionářů, s nimiž do společnosti přichází nový, svěží vítr tolik potřebných změn, tedy především těch v oblasti morálky, konkrétně pak lidské sexuality. Když se dva lidé mají rádi, proč by se za svou lásku měli stydět, skrývat se s ní a být terčem společenské dehonestace - nezní to logicky a i tak nějak lidsky? Od tohoto základního axiomu se pak odvíjí všechno ostatní, resp. na něm spočívá veškerá argumentace, mající za cíl ukázat neudržitelnost tradičních a tudíž překonaných náhledů na tuto oblast lidského života.
Samozřejmě, hodně lidí si navzdory intenzivní homopropagandě zachovalo zdravý rozum a ten argumentační rozpor hned vidí - je to, co je nové, nutně dobré, resp. je slovo „tradiční“ synonymem pro zpátečnický, zastaralý, antihumánní? 
Naštěstí pro homosexualistickou lobby se mezi filmovými režiséry, nejrůznějšími „odborníky“ a rovněž spisovateli vyskytuje poměrně značné množství pověstných užitečných idiotů, kteří argumentační manko doplní hrou na city. A je vcelku lhostejné, činí-li tak z přesvědčení nebo oportunismu, svůj účel to splní dokonale. To je i případ Davida Levithana a jeho knihy Líbali jsme se.
Není to dojemné? Dva mladí kluci se účastní líbací soutěže, protože se mají rádi a chtějí v něčem vyniknout, něco dokázat, přičemž cítí, že zároveň bojují za práva své diskriminované menšiny. Trochu přitažené za vlasy, ale následující autorův myšlenkový zkrat je ještě hloupější - z jeho pohledu tedy asi dojemnější. Kolem obou mladíků se během jejich „zápasu“ vznáší jakési neidentifikovatelné bytosti - ne, nejde o UFA, ale o duše celé armády homosexuálů, kteří své „lásce“ dokázali obětovat i životy, když jako mučedníci zemřeli na AIDS. No, řekněte sami, co by to muselo být za necitu, aby ho takový příběh nechal chladným? A mají se snad citlivější povahy stydět za proudy slz, kterými skrápějí stránky knihy? Vždyť je to tak silné, autentické, přesvědčivé, dojemné, srdcervoucí...
Ovšem hlavně a především lživé. Autor bohužel vsadil na jednostranné a tendenční chápání homosexuality, ani v nejmenším se nepokusil seznámit se např. s nejnovějšími psychiatrickými poznatky, které ji definují jako neurotickou poruchu osobnosti a sexuální úchylku, jejíž praktikování vede k postupnému rozpadu duchovní integrity těch, kdo si nechali nabulíkovat, že jejich vztah je „láska“ a že na ni mají „právo“.
Je ovšem možné, že kromě zmatku, který napáchá v duších těch mladých lidí, kteří ještě nejsou dostatečně imunní vůči propagandistickým trikům, může mít kniha paradoxně i opačný účinek. Je totiž napsána tak tendenčně a prvoplánově, že na autorův špek pravděpodobně skočí jen naprosté minimum čtenářů.