Ve svém obsáhlém pojednání o Stalinovi (Stalin - triumf a tragédie) zastával ruský historik Dmitrij Volkogonov názor, že tyranie gruzínského diktátora měla svoji hlavní příčinu v odklonu od revolučního učení jeho předchůdce Lenina. Stručně řečeno - Říjnová revoluce a začátky budování socialistického státu pod Leninovým vedením byl správný a pro Rusko prospěšný směr a pokud by jeho vůdce předčasně nezemřel a na nejvyšší stranický post se nedostal Stalin, mohly se ruské dějiny utvářet jiným, pozitivním způsobem.
Je zajisté projevem badatelské čestnosti i obdivuhodné sebekritiky, když na začátku své biografie o Leninovi tentýž Dmitrij Volkogonov uvádí, že se mýlil, že jeho názory na vůdce bolševické revoluce byly nekriticky obdivné, dogmatické a zcela tendenční. Jak sám říká, zjištění, že po celý život věřil nikoli ve vědecké učení o společnosti, ale v chiméru a v svého druhu pseudonáboženství, bylo pro něj velice traumatizující. V úvodu čteme: „Samozřejmě se náš názor na Lenina změnil nejen proto, že jsme nalezli neznámé dokumenty; ukázalo se, že šlo o víc než jenom o pohádky, které nás po desetiletí naplňovaly nadšením. O jeho neomylnosti jsme především začínali pochybovat proto, že věc, kterou uvedl do pohybu a za kterou miliony zaplatily svými životy, utrpěla drtivou historickou porážku. Tato slova se mi těžko píší. Jako bývalý stalinista, který prošel bolestným přechodem k úplnému zavržení bolševického totalitarismu, přiznávám, že leninismus byla poslední bašta, která v mé mysli padla. Když jsem pečlivě a podrobně probíral uzavřené sovětské archivy a rozsáhlé západní archivy na Harvardské univerzitě a v Hooverově institutu v Kalifornii, Leninův profil se v mém hodnocení postupně měnil: tvůrce a prorok byl vytlačován ruským jakobínem. Uvědomil jsem si, že nikdo z nás Lenina nezná; vždycky stál před námi v posmrtné masce pozemského boha, kterým nikdy nebyl."
Jestliže Dmitrij Volkogonov přesto považuje Lenina za největšího revolucionáře 20. století, není v tom vůbec žádný rozpor - pouze kladné znaménko ze změnilo na záporné.
Autor svou knihu pojal především jako na přesných a nezpochybnitelných historických pramenech založenou studii člověka, jehož mytologizace postupem doby nabyla až obludných rozměrů. Jestliže je tedy „jeho“ Lenin předkládán čtenářům nikoli jako uctíváníhodná ikona, ale jako člověk z masa a krve, pak je zřejmé, že se tak děje především prostřednictvím „odmytologizování“, odstraňování ideologického balastu, který tuto postavu po dlouhý čas zahaloval.
Kniha začíná Leninovým rodokmenem, počátky jeho revoluční činnosti, které do značné míry souvisely se smrtí jeho bratra, seznámení s Krupskou a dalšími informacemi, důležitými pro pochopení základních myšlenkových axiomů, z nichž se utvářel Leninův pohled na svět a společnost. Velmi podrobně je následně popsáno období, kdy se zdržoval v zahraničním exilu, který skončil Únorovou revolucí, po níž se Lenin vrací do Ruska a připravuje svou, bolševickou revoluci. Tato, tzv. Velká říjnová socialistická revoluce, byla ve skutečnosti protistátním převratem, spiknutím, které v Rusku zničilo začínající půlroční cestu k demokracii a uvrhlo ho na desetiletí pod jařmo jednoho z nejkrutějších režimů v dějinách. Lenin neváhal zneužít situace, kdy Rusko válčilo s Němci a bylo vnitřně oslabeno, k provedení puče a faktickému vyvolání občanské války.
Dmitrij Volkogonov si všímá toho, že ačkoliv se Lenin neustále oháněl zájmy dělníků a rolníků, ve skutečnosti jim nový, sovětský režim přinesl pouze bídu a utrpení. Mezi rolníky byla sice v rámci agitace nejdříve rozdělena půda, po revoluci však o ni zase přišli a byli nahnáni do tzv. kolchozů, kde se z nich stali bezprávní otroci. Dělníci, formálně vládnoucí třída, neměli ve skutečnosti žádné „vedoucí postavení“, naopak - celou zemi řídila byrokratická mašinérie, a to především pomocí teroru a zastrašování. Jeden příklad za všechny - dělníci z Kronštadtu u Petrohradu, které Lenin ve dnech revoluce považoval za elitní bolševické jednotky a kteří skutečně měli rozhodující podíl na jejím vítězství, se záhy proti bolševickému režimu vzbouřili, přičemž jejich revolta byla tím samým Leninem brutálně potlačena.
Na mnoha dalších příkladech je rovněž dokládán fakt, že Lenin byl v první řadě člověk, posedlý absolutní mocí - v zájmu jejího získání a uchování byl schopen dopouštět se sebevětších krutostí, podlostí a zločinů. Přitom věřil, že miliony mrtvých jsou nutnou podmínkou pro vznik nové, komunistické společnosti a že je mu tedy dovoleno ve jménu šťastného života budoucích generací obětovat tu přítomnou.
Dmitrij Volkogonov se nakonec vypořádává se svým dřívějším názorem, že vláda teroru začala až nástupem Stalina. Ve skutečnosti tomu bylo tak, že Stalin pouze navázal na Leninovu praxi „mimořádných opatření proti třídním nepřátelům“ - první koncentrační tábory, vznik Čeky neboli tajné státní policie, vyhlazování „kulaků“, likvidace politické opozice a pravoslavné církve - to všechno bylo dílem Lenina, který tak ukázal směr svým pokračovatelům.
Kniha Lenin - počátek teroru je mimořádně zajímavým dokumentem, bořícím dlouholetá tabu, odhalujícím zrůdnost údajně „nejhumánnějšího“ společenského řádu v dějinách a představujícím v pravém světle muže, který ho zplodil. Skutečnost, že je napsána člověkem, jenž po většinu svého života Lenina uznával a uctíval, přidává navíc knize na přesvědčivosti a vnitřní dramatičnosti.
2024 ©