Občas si říkám, jaké mají někdy spisovatelé a jejich knihy zvláštní osudy, resp. kolik je v literárním světě nespravedlnosti, předsudků, neúcty ke skutečnému umění na jedné a naopak glorifikace různých neumětelů na straně druhé. I když tomu bývá naštěstí tak, že skutečná kvalita si cestu ke čtenářům nakonec najde, jde mnohdy o cestu hodně trnitou, spletitou a dlouhou. Dá se říci, že právě toto je i případ románu Plemeno Hamrů.
Když jsem před lety četl román Prsten od Františka Neužila, bylo mi okamžitě jasné, že se na jeho stránkách setkávám se svrchovaným umělcem, s mistrem slova par excellence. To mně posléze potvrdily i další Neužilovy knihy, které jsem objevil v knihovně svých rodičů, jeho velkých obdivovatelů. Důvodů, proč přes svoji (a nebojím se to slovo použít) genialitu zůstal Neužil po celý svůj život spisovatelem víceméně regionálním, je celá řada. Tím hlavním bylo bezesporu jeho tradiční katolictví, které jej za minulého režimu spolehlivě zařadilo na listinu sice občas vydávaných, ale pouze trpěných spisovatelů.
Plemeno Hamrů, román, odehrávající se v kraji Neužilova dětství (spisovatel pochází z Pozořic u Brna), je mimořádně hlubokým, psychologicky dokonalým a přes všechen tvrdý realismus zároveň dojímavým náhledem do těžkého života vesničanů kolem roku 1800, tedy v době roboty a strašlivé bitvy "Tří císařů", ke které zde došlo 2. prosince 1805 a jejíž kruté následky se vstřebávaly po mnoho dalších let. Kniha začíná tímto věnováním: "Příteli Janu Machálkovi tento příběh ztraceného rodu, o kterém mně za letních soumraků vypravovalo modré panoráma slavkovského bojiště, tesklivé vanutí lip u staré císařské silnice s formanskými hospodami a hlavně, hlavně jedno pusté místo rodiště, smutné a beznadějné jak opuštěná pravda, místo, kde kdysi stála rasovna Satan, hostící lidi, kteří žili před sto padesáti lety."
Nejdříve krátké vysvětlení - ras (pohodný) býval člověk, který zakopával uhynulý dobytek. Tato práce se považovala za nečistou a nedůstojnou, takže tito lidé nemívali ve svém okolí dobrou pověst. Zato se jim dostávalo od vrchnosti určitých výhod - tou nějvětší pak bylo to, že nemuseli robotovat.
Takovýmto rasem je i Jakub Hamr. Příběh začíná smrtí jeho otce, který po hospodách propil celé jmění - nad rodinou Hamrů (kromě Jakuba je zde jeho matka a dva sourozenci, Michal a Filomena) se vznáší hrozba exekuce, věřitelé chtějí své peníze nazpět a prodej statku a polností by z Hamrů udělal žebráky. Řešení, které se nabízí, je Jakubův sňatek s nevěstou, jejíž věno by tuto hrozbu odvrátilo. Jakub Hamr se na popud své matky a strýce o jednu takovou uchází a na rasovnu Satan po čase přichází mladá hospodyně. Hamrova zlostná a nepřístupná povaha však naplňuje manželství stále většími rozepřemi, které vrcholí poznáním mladé ženy, že tím hlavním, o co tu jde, jsou peníze. Narození dítěte, znetvořeného Ludvíka, je pak pro Hamra posledním hřebíkem do rakve...
V Neužilově románu vystupuje celá řada mistrně vykreslených postav - farář Mikuláš Kvapil, který se snaží šířit mezi svými farníky osvětu a tajně obdivuje císaře Napoleona, v němž vidí bojovníka za odstranění roboty a lepší život sedláků, markýz Žakijé, francouzský šlechtic, který s rodinou našel svůj domov na Moravě poté, co musel utéct před revolucí ze své vlasti, Vojtěch Hrnčíř, toužící po nedostižné Filomeně... Neužil je rozeným vypravěčem, jeho hrdinové, s nimiž je doslova sžitý a jejichž život, touhy a trápení dokonale zná, jsou lidé z masa a kostí, román má úžasnou vnitřní rezonanci, výrazová syrovost nenechává nejmenší prostor vyumělkovanosti, popisy přírody v jejích ročních proměnách jsou jedním slovem velkolepé. Plemeno Hamrů je úžasnou knihou, daleko přesahující svou časoprostorovou vymezenost a hovořící k nám jazykem všelidských hodnot, které z jejích stránek tak říkajíc mezi řádky každý pozorný čtenář zřetelně a silně cítí. Je to chvalozpěv na lidskou práci, na bytostné souznění člověka s přírodou, na jednoduchou, ale neotřesitelnou víru v Boha a v to, že život, jakkoli těžký a úmorný, má skrytý řád a smysl a nakonec dojde svého naplnění...
2024 ©