Historie protinacistického odboje v Hitlerově tzv. Třetí říši je - pokud se týká "velkých" případů - zdokumentována poměrně detailně. Pochopitelně se to týká především Clause von Staufenberga a jeho neúspěšného pokusu zabít Hitlera a převzít v Německu moc s úmyslem zachránit jej před totálním zničením. Dobře známí jsou i sourozenci Schollovi, jejichž tajná organizace Bílá růže, rozšiřující po Německu protirežimní letáky, byla nakonec gestapem odhalena a její členové popraveni. A známý je i Georg Elser, který se pokusil o atentát na Hitlera přímo v kultovním místě nacismu, totiž v mnichovské Bůrgerbräukeller.
Bohužel, takřka neznámí zůstávají tisíce dalších Němců, převážně prostých, nenápadných lidí, jejichž osamělý boj proti nelidskému režimu zůstává stranou oněch výše zmíněných "velkých" případů. Například ve válečných denících Victora Klemperera se na mnoha místech můžeme dočíst právě o těchto obyčejných, ale čestných a statečných Němcích, kteří jemu a jeho ženě pomáhali za situace, kdy to bylo spojeno s obrovským nebezpečím. A právě k takovýmto lidem patřili i manželé Otto a Elise Hampelovi, jejichž příběh a osud popsal ve své knize Každý umírá sám známý německý spisovatel Hans Fallada.
Poté, co jim přišlo oznámení o smrti jejich syna, který padl během německého západního tažení v roce 1940, se oba manželé spontánně rozhodují pro svůj osobní boj s nacistickým režimem. Nedělají si pochopitelně iluze, že by mohli nějak zvrátit neblahý vývoj, kterým se jejich vlast ubírá, jde jim ale v první řadě o něco jiného - totiž o zachování si lidské důstojnosti, o to, aby obstáli před svým svědomím, které jim jasně říká, že odpor - byť nepatrný a prakticky bezvýznamný - proti Hitlerově režimu je jejich mravní povinností. A tak po dobu dvou let po různých částech Berlína roznášejí dopisní lístky s protirežimním obsahem. Jak se po svém zatčení dozvídají, většinu těchto lístků jejich nálezci okamžitě odevzdali tajné policii a gestapo tak získalo indicie, které je po dlouhém pátrání a díky nešťastné náhodě nakonec přivedly na stopu obou manželů. Následuje zatčení, brutální výslechy, odsouzení a smrt pod gilotinou na popravišti v Plötzensee.
Hans Fallada, který se díky jednomu svému známému mohl seznámit s vyšetřovacím spisem, který si gestapo k tomuto případu vedlo, se rozhodl napsat o manželech Hampelových (v knize vystupují jako Quangelovi) obsáhlý román, jak se posléze ukázalo, svůj poslední. Knihu napsal v jakémsi horečnatém vytržení během pouhých čtyř týdnů v říjnu a listopadu 1946 (krátce po jejím dokončení, 5. února 1947 Fallada umírá).
Román provází čtenáře "odvrácenou" stranou hlavního města Třetí říše - Berlín je představován jako ohromné bludiště ulic, budov, hospod a krámků a s nimi spojených lidí a jejich osudů, které se ve všudypřítomné atmosféře strachu, vzájemné nedůvěry a podezřívavosti většinou ubírají cestou nejmenšího odpoiru, tj. větší či menší kolaborace se státní mocí, takže těch několik výjimek čestných a poctivých lidí (kromě obou hlavních hrdinů) působí takřka dojmem jakýchsi neskutečných bytostí. Právě těchto několik kapek v moři naprosté společenské rezignace však dává románu vyznít do apoteózy byť Pyrrhova, ale přece jen vítězství lidského ducha a svědomí nad živočišným strachem a beznadějí. Jde tudíž zároveň o knihu, která - byť nepřímo - vyvrací názor o kolektivní vině celého německého národa - tváří v tvář teroru, jaký si dnes snad ani neumíme představit, si dokázali mnozí Němci zachovat rovnou páteř a lidskou důstojnost.
První vydání románu v r. 1947 bylo poznamenáno řadou cenzorských zásahů, takže teprve nyní má čtenář možnost seznámit se s jeho původním a nezkráceným zněním.
JAN HOFÍREK (www.test-recenze.cz)
2024 ©