HARPER LEE: JAKO ZABÍT PTÁČKA

(psáno pro www.kniha.cz)

21.5. 2015

Jako zabít ptáčka – nesmrtelné dílo Harper Leeové

Americký stát Alabama, městečko Maycomb, 30. roky 20. století. Sourozenci Jem a Jana („Čipera“) Finchovi, jejich otec Atikus, služebná Kalpurnie a celá řada dalších postav a postaviček, tvořících malý, jakoby do sebe uzavřený svět.

Na první pohled nijak výjimečný příběh, zároveň však vpravdě jedinečné, mistrovské dílo – to je román americké spisovatelky Harper Leeovés názvem Jako zabít ptáčka.

Pulitzerova cena, 40 milionů prodaných výtisků – to samo o sobě pochopitelně ještě nemusí být zárukou literární kvality. V tomto případě však jak prestižní ocenění, tak obrovský čtenářský zájem věrně kopírují dojímavou krásu a monumentální vyznění tohoto literárního skvostu.

V čem tkví ono kouzlo, které čtenáře provází od prvního okamžiku a ani na chvíli se neztrácí a neslábne? Jistě – svět viděný očima malé holčičky k tomuto kouzlu určitě přispívá, ovšem samotnou touto „vypravěčskou technikou“ se vysvětlit nedá. To prapůvodní a nadčasové, co se zde odehrává, má v sobě cosi z nesmrtelnosti Twainova Toma Sawyera – román Harper Leeové je rovněž charakteristický svojí jímavou nostalgií po starých dobrých časech, po dětství, které se již nikdy nevrátí a na které nám zůstávají pouze vzpomínky. Pouze? Nikoli – cožpak to, co si člověk nese z dětství do života, co jej navždy provází proměnlivými kulisami světa, cožpak toto „nevyslovitelné“, zároveň však tak důvěrně a jedinečně „naše“ není tím největším bohatstvím, k němuž se jako k poslední jistotě utíkáme ve chvílích úzkostí, nejistoty a zmatků?

V románu Jako zabít ptáčka se autorce bravurně zdařil pokus o „vytěsnění“ faktoru času, toho, co sebou kvapně ubíhající roky lidského života nenávratně odnášejí, resp. „vytěžit“ z onoho pomíjivého to, co zůstává bytostně přítomno v paměti a vzpomínkách jako nesmrtelný a nezničitelný „substrát“, jímž vposledku je a nemůže nebýt sama lidská duše a velikost, k níž je schopna dospět. Jak? Povznesením se nad společenské determinanty, nad to, co „dělají všichni“ a pevným zakotvením v mravních zásadách, ať už se jedná o smysl pro spravedlnost, obhajobu práv slabých před zlovůlí mocných, vzdoru vůči předsudkům veřejného mínění.

Ne, Harper Leeová ve svém románu nemoralizuje, nevidí svět černobílý a má plné pochopení pro lidskou křehkost a zranitelnost. Moralistní apel je v její knize přítomen jaksi bezděčně, „neúmyslně“ a mimochodem, ovšem – a právě v tom se ukazuje podle mého názoru spisovatelčino mistrovství nejvíce – tím naléhavěji a neodbytněji, neboť (protože „je jen jeden druh lidí – lidi“) člověk vposledku nemá žádnou omluvu pro zlo, jehož je příčinou. Tiché, skoro neslyšitelné výzvy k naplnění životní pouti smysluplným činy a postoji se v podání Harper Leeové dotýkají lidských srdcí víc než kategorické morální imperativy. Zkrátka, jako v každé mimořádné, prostor i čas překonávající knize je i zde přítomno fluidum čehosi, co se vzpírá racionálnímu výkladu, co je pouze tušené, protože svrchovaně duchovní, ba metafyzické…

I pro recenzenta je tato kniha tak trochu záhadou a příslovečným „tvrdým oříškem“, „normální“ recenze se tady „nemá čeho chytit“, zůstává „jenom“ ono tušení souvislostí. Ale – copak je to málo?

Autor recenze: Jan Hofírek