Domnívám se, že mnozí příznivci literatury faktu, zaměřené na období druhé světové války, si již položili otázku, proč Německo bojovalo až do úplného konce, proč nekapitulovalo mnohem dřív, když od určité doby bylo každému jasné, že porážka je neodvratitelná. To, že Německo vede předem prohraný boj, se stalo zřejmým minimálně od porážky u Kurska. Vylodění spojenců v Normandii pak již ani toho největšího optimistu na německé straně nemohlo nechat na pochybách, jak válka skončí. Přesto třetí říše kapitulovala až po pádu Berlína, v situaci, kdy její armáda již prakticky neexistovala. Proč muselo dojít až k apokalyptické zkáze, k úplné destrukci země a takřka ke zničení národa?
A právě tuto otázku si položil i známý anglický historik a uznávaný autor literatury faktu Ian Kershaw a odpověděl na ni v knize s názvem Konec - Německo 1944-45. O tom, že k práci přistoupil se stejnou erudicí a důkladností jako ke všem svým předchozím knihám svědčí mimo jiné to, že v šestisetstránkovém díle je celých 120 stran věnováno autorovým poznámkám, seznamu citovaných archivních pramenů a seznamu citovaných děl!
Podle Kershawa je to tak, že na zmíněnou otázku z úvodu není možné dát jedinou a vyčerpávající odpověď, neboť fakt, že Německo ve druhé světové válce vzdorovalo až do úplného zhroucení, má celou řadu příčin - vojenských, ideologických a dokonce i psychologických. Struktura moci v nacistickém Německu byla založena na tzv. vůdcovském principu, což v praxi mimo jiné znamenalo, že fungováni státní zprávy na konkrétním území, v konkrétním městě či vesnici měl na starosti konkrétní úředník nebo vojenský velitel, který byl v konečné instanci zodpovědný přímo Hitlerovi. Takovýto místní vůdce měl v rámci svého působení absolutní moc, která ovšem byla podmíněna jeho naprostou oddaností nejvyššímu Vůdci. V závěru války se často stávalo, že Hitler prohlásil určité město za tzv. „pevnost“, což znamenalo, že byl zakázán ústup a nařízen boj do posledního muže. Místní vůdce pak měl nůž na krku - porušení Vůdcova rozkazu se rovnalo zradě a předání dotyčného Lidovému soudu, který v těchto případech vynášel pouze rozsudky smrti. Právě touto skutečností je mnohdy možné vysvětlit zoufalý, i když současně beznadějný boj Němců.
Kershaw zmiňuje i další příčinu, kterou byla ke konci války skutečnost, že se boje přenesly na samotné německé území. Vojáci tak pokračovali ve válce, nikoli však za Hitlera a jeho režim, ale za svou vlast, své domovy a rodiny. Na východě, kde vzdorovali Rudé armádě, poháněl mnohé vojáky do boje strach ze zajetí. Byli si dobře vědomi toho, že zvěrstva, která Wehrmacht na území Sovětského svazu spáchal, budou Rusy krutě pomstěna, což jim Goebbelsova propagandistická mašinérie neustále připomínala. Co se týká velitelů, ti - i když většina z nich již prozřela a mnozí považovali Hitlera za zločince - se cítili být vázáni Vůdci přísahou natolik, že pro ně bylo nemyslitelné se zachovat „nečestně“, tj. ukončit boj a vzdát se.
V samotném závěru války, tj. ve druhé polovině dubna 1945, kdy Rudá armáda zahájila útok na Berlín, se ukázalo, že i když si většina nacistických stranických funkcionářů chce zachránit krk, stále tu jsou mnozí, kteří se s nacismem ztotožnili natolik, že s koncem režimu chtějí odejít i oni. Fanatici z SS pak pomocí teroru a exemplárních poprav hnali vojáky na smrt, jen aby o několik dní prodloužili agónii režimu a život Hitlera v bunkru pod říšským kancléřstvím.
Kershaw si všímá rovněž toho, že absurdnost beznadějného boje je do značné míry vysvětlitelná i jakýmsi iracionálním, ovšem zároveň mimořádně silným osobním fluidem, jímž Hitler po dlouhá léta na Němce působil a které přetrvalo až do jeho smrti. Šok, který právě Hitlerova sebevražda ve vojácích vyvolala, doprovázelo zároveň ulehčení, že teď už je opravdu konec, neboť již nemusí být poslušni člověka, který je de facto opustil.
Britský historik Ian Kershaw napsal skvělou knihu, která přináší nový a neotřelý pohled na zhroucení třetí říše, založený na pečlivém vyhledávání a zpracování obrovského množství informací. Jestliže Financial Times napsaly, že „Kershawova poutavá a odvážná studie se dozajista zařadí mezi klasická díla o otřesném zániku nacistického režimu“, pak to rozhodně není fráze, ale přesné vystihnutí kvality a významu této knihy.
(za zaslání recenzního výtisku děkuji nakladatelství JOTA, konkrétně paní Janě Ptáčkové)
2024 ©