Irina Ratušinská, ruská básnířka, která byla v roce 1982 právě za tzv. „antisovětskou poezii“ zatčena a odsouzena k mnohaletému vězení a vyhnanství, popisuje ve své světově proslulé knize, napsané záhy po svém předčasném propuštění, svůj život nejmladší politické vězeňkyně v tehdejším Sovětském svazu. Činí tak způsobem pro podobný typ literatury dost netypickým, který ovšem zároveň dává její knize onu jedinečnou výpovědní hodnotu, pro niž si získala srdce tolika čtenářů v různých koutech světa. Samozřejmě, vězeňské prostředí je v jejím vyprávění všudypřítomné a jinak tomu ani být nemůže, ovšem Ratušinská ho zároveň s neobyčejnou senzitivností, hlubokou duchovností a psychologickým mistrovstvím „používá“ jako svého druhu hrubý materiál pro promýšlení, odůvodnění a vyslovení svých mravních postojů a životních zásad, čímž logicky dospívá k nadosobnímu, všelidskému pohledu na člověka, konfrontovaného s ponižováním a brutalitou, resp. s jeho reakcí na ně. Přitom se zde pochopitelně velmi silně projevuje autorčina poetická duše, což dává její knize ono pozoruhodné fluidum jemnosti a citové podmanivosti.
Dá se říci, že Irina Ratušinská měla svým způsobem štěstí v neštěstí. Zatčena byla „za Brežněva“, tedy v době, kdy sovětský režim se zdál být silný a neotřesitelný a kdy nic nenasvědčovalo jeho brzkému kolapsu. Brežněvova smrt, resp. rychlá úmrtí jeho dvou nástupců Andropova a Černěnka s následným příchodem reformám nakloněného Gorbačova se ovšem do změny systému sovětského vězeňství zpočátku vůbec nepromítly, spíše naopak. Sovětské orgány byly sice ochotné Irinu Ratušinskou propustit, ovšem pod podmínkou napsání žádosti o milost. Ratušinská toto odmítla a na svobodu se dostala až po masívních protestech mezinárodní veřejnosti a v situaci, kdy se vzhledem k jejímu zhoršujícímu se zdravotnímu stavu režim obával, že ve vězení zemře. Irina Ratušinská odjela na léčení do Anglie, kde zůstala, poté vyučovala na univerzitách v USA a v roce 1999 se vrátila do Ruska.
Jak již bylo zmíněno, vše vnější, popisné má ve vzpomínkách Ratušinské spíše druhotnou, sekundární roli. Tím prvotním, co je čtenáři sdělováno, je zcela jednoznačně morální vyznání autorky, podle něhož je pro člověka, obklopeného zlem a bezprávím, tím vůbec nejdůležitějším nevpustit do svého srdce nenávist, pomstychtivost či jiné negativní emoce a zachovat si tak svoji mravní integritu. Pasáží, kde Irina Ratušinská mluví právě o tomto, je v její knize celá řada a jsou mimořádně silné. Závěrem této recenze si dovolím jednu takovou uvést:
"A přitom si v žádném případě nesmíte dovolit nenávist! Ne proto, že si ji vaši kati nezasluhují. Ale kdybyste si ji připustili - za léta lágru se jí ve vás nakupí tolik, že vytlačí všechno ostatní, rozežere a znetvoří vaši duši. Už to nebudete vy, vaše osobnost bude zničena a na svobodu vyjde hysterická, nepříčetná, ďáblem posedlá bytost. A jestliže umřete v jedné z mučíren - tato bytost stane před Bohem. Což právě potřebují. A proto se při pohledu na jedno z koleček této mašinérie - není důležité, zda má šedé, nebo červené lampasy - pokuste myslet na to, že má určitě děti a z těch že mohou vyrůst úplně jiní lidé než ono. Nebo na něm najděte něco směšného - smích přebíjí zlobu. Nebo ho plným právem politujte: vaše postavení není sice nikterak záviděníhodné, ale přece byste s ním neměnili? Zkuste jedno nebo druhé... Nebo jestli v něm opravdu nenajdete nic lidského - vzpomeňte si, že má-li člověk doma šváby, hubí je bez nenávisti, jen se jich poněkud štítí. A oni - ozbrojení, tlustí a odporní - jsou jen škodlivým hmyzem v našem velkém domě a my je - dříve nebo později - vyženeme a začneme žít v čistotě. Nejsou pak jejich snahy o naše nesmrtelné duše směšné? To všechno dohromady ve vás během prvního roku vytvoří takzvaný „zekovský pohled“, který nelze popsat, ale, když se s ním jednou setkáte, nelze ani zapomenout.
Až vás budou přátelé na svobodě objímat, překvapeně vydechnou:
- Jak se ti změnily oči!
A žádný z vašich katů tento pohled nevydrží, všichni se budou odvracet, jako psi."
2024 ©