JEFFERY DEAVER: ŘÍJNOVÝ SEZNAM

První kniha, kterou jsem od tohoto autora četl - a že jich už napsal! Důvod? Tato literatura (thriller zkřížený s detektivkou) mě nikdy nijak nepřitahovala a pokud jsem už po ní někdy sáhl, stávalo se pokaždé ono „nepřitahování“ do budoucna ještě silnějším. Tento trend zastavil a dokonce obrátil opačným směrem až Jeffery Deaver...
Jeho Říjnový seznam je knihou, z níž se dá (teď myslím mezi řádky) vyčíst ledacos. Třeba to, že autor je skvělý příběhový konstruktér. Skutečnost, že je i patřičně vypsaný (myšleno kladně), je druhé plus, což se sice po takové spoustě knih, které má na kontě, může zdát celkem logické, rozhodně to však není pravidlem u všech spisovatelů. Takže - cit pro vyváženost děje, ponechání správně vymezeného (tak akorát) prostoru pro čtenářovu představivost, žádný polopatismus, ale ani překombinovanost. Při čtení zkrátka neodpočíváte, ale nuceni k přemýšlení nad své síly rovněž nejste - ano, v té knize je všechno nejen na svém místě, ale je tam i ve správný čas a se správnou intenzitou. Troufám si dokonce říct, že jsem v ní občas zahlédl i (v tomto žánru se jen zřídka vyskytující) ostrůvky toho, co jsme zvyklí označovat souslovím umělecký projev.
Uvedena citátem slavného filosofa Sorena Kierkegaarda („Zivot lze pochopit jen zpětně, žít se však musí dopředu.“) pokračuje kniha právě tímto směrem - od konce k začátku. Není to v literárním světě neznámá metoda, ovšem způsob, jakým ji využívá Jeffery Deaver, se dá nazvat originálním. Přesněji řečeno - originálním v tom, jak se zpětné zrcátko děje nikdy nezamlží, ale ani vás neoslní. A jsme zpátky u již zmíněné vyváženosti...
Gabriela, matka šestileté Sáry, je zoufalá. Je neděle večer a za chvíli vyprší ultimátum, které jí dal únosce její dcery. Jsou to teprve dva dny, co se tato strašná věc stala, ale co všechno se mezitím událo! 
Únosce je evidentně bezohledný, všehoschopný zabiják - Gabriela s ním právě telefonicky domlouvá podmínky, za kterých je ochoten její dceru propustit a z jeho hlasu čiší krutost, cynismus a výsměch. Věznitel malé Sáry chce značnou sumu peněz, ale hlavně a především jakousi listinu, které říká Říjnový seznam...
S Gabrielou jsou v této těžké chvíli tři muži - Daniel, s nímž se shodou okolností seznámila také teprve před dvěma dny a jeho dva společníci, Andrew a Sam. Když slyší únoscovy výhrůžky, Daniel se neudrží a vmísí se do hovoru. Je ochoten přinést mu polovinu peněz a osobně se s ním domluvit na předání zbylé částky a Říjnového seznamu výměnou za propuštění Sáry. Muž souhlasí a jako místo setkání určuje staré, nepoužívané skladiště v jakési zapadlé části New Yorku. Daniel a Andrew se tam vydávají, Gabriela a Sam zůstávají a netrpělivě čekají na výsledek této nebezpečné akce.
Tolik v krátkosti první (tedy vlastně poslední) kapitola. Jak celá věc skončí? Ale také - jak dospěla tam, kde teď je? Co v těchto dvou dnech plných nebezpečí a úzkostí Gabriela prožila? To všechno se začne před čtenářem pozvolna odkrývat a je to vskutku četba plná napětí. Ukáže se například, že od chvíle jejich seznámení sleduje Gabrielu s Danielem policie. Je tím pravým důvodem policejního zájmu její šéf, který údajně zpronevěřil velkou sumu peněz a nyní je na útěku? Svěřit se se svým trápením policistům Gabriela nemůže - únosce jí pohrozil, že pokud tak učiní, její dcera to zaplatí životem. A tak Gabriele nezbývá nic jiného než spolu s Danielem pátrat po Říjnovém seznamu a zároveň se skrývat před policií. V jednu chvíli pak čeká na čtenáře obrovské překvapení - příběh náhle dostane úplně nový směr...
Jak jsem již zmínil, celý děj se odehraje během dvou dnů, resp. hodin a často i pouhých minut, které jdou sice pozpátku, ale knize tím na dramatičnosti nijak neubírají, ba právě naopak. Kapitoly jsou krátké a úderné, každá je uvozena černobílou fotkou a časovým údajem - výborný grafický i literární nápad! Kniha se čte rychle i pomalu zároveň - děj strhuje a přitom nutí k přemýšlení. Je to takový - nebo tedy aspoň pro mě byl - závod s časem.
Napínavý závod!

UKÁZKA:

Detektiv Brad Kepler se díval, jak jeho šéf čte tiskovou zprávu poprvé, podruhé a ještě jednou.

Kapitán Paul Bradley vzhlédl od papírů k tiskovému mluvčímu NYPD, roztřesenému mladíkovi s úporným akné, jenž seděl před ním v této pekelné díře, která se nazývala operační místnost. Pak beze slova sklopil zrak a znovu se začetl do textu.

Jeho žaludek vydal zvuk podobný motocyklu značky Harley Davidson a všichni přítomní předstírali, že nic neslyšeli.

Kepler věděl, že téměř každou neděli touhle dobou se Barkley láduje rostbífem, který jeho manželka umí dokonale připravit, a když se žena nedívá, hází do sebe plné vidličky šťouchaných brambor plovoucích v másle. Detektiv o těchto gurmánských hodech věděl proto, že ho kapitán několikrát pozval na oběd. Uchoval si na tyto události tři význačné vzpomínky: Barkley opakující pořád dokola košilaté vtipy, vskutku vynikající rostbíf a pak hledání způsobu, jak přimět kapitánovu vševědoucí dceru-středoškolačku, aby konečně zavřela hubu. Bohužel nikdy na žádný nepřišel.

Sám si nyní tu tiskovou zprávu přečetl.

Fred Stanford Chapman, 29 let... Manželka Elizabetta, 31, dvě děti, Kyle a Sophie... Na dnešní večer je plánován chirurgický zákrok s cílem odstranit kulku, která uvázla v blízkosti srdce... Vyšetřování pokračuje... Prognóza není dobrá...

A tak dál, a tak podobně.

„Kolik bylo telefonátů?" zeptal se Barkley mladíka.

„Z médií? Nejmíň stovka."

„Nepřehánějte!" odsekl kapitán.

Asi nepřehání, pomyslel si Kepler. Jeho partner Naresh Surani s ním zřejmě souhlasil.

„Chtěl jsem to udržet pod pokličkou," postěžoval si Barkley.

„Přestřelku?" podivil se mladý tiskový mluvčí.

K čemu tady toho vola držíme?

„Ano, přestřelku. Uprostřed podělanýho Manhattanu. Nechtěl jsem, aby se z ní stala mediální aféra. Zdá se však, že mi to moc nevyšlo, co? Ta informace se nějak dostala ven. Někde je tu trhlina jako Titanik."

Titanik nebyla trhlina, opravil ho Kepler. Titanik byla loď, která šla ke dnu kvůli trhlině.

Námitku pochopitelně nevyslovil nahlas.

Barkley cvakl propiskou a začal zprávu korigovat.

Kepler tak získal čas rozhlédnout se po novém doupěti, druhém řídicím centru, které bylo během posledních osmačtyřiceti hodin operaci Charles Prescott, zkráceně OChP, přiděleno. Jistě, zločinci zrovna měli své špatné dny a malé akce jako OChP pro získání prestiže oddělení moc neznamenaly, takže museli vzít zavděk každou místností, která se naskytla. Tahle však byla vysloveně tristní. Obdélník šest krát čtyři metry byl sice vybaven několika monitory s vysokým rozlišením, jejich obrazovky však zůstávaly slepé a zřejmě nebyly vůbec napojené na síť. Poškrábané stěny - nic nového pod sluncem - a laciný úřední nábytek. Třetinu podlahové plochy zabíraly přeplněné kartotéky a něco tu smrdělo, jako kdyby kdysi dávno zapadl za jednu ze skříní na spisy obložený chleba a nikdo se nenamáhal s jeho odklizením.

No, aspoň že už to horší být nemohlo.

Barkley posunul papír tiskovému mluvčímu jako hokejový puk. „Upravte to. A mimochodem, nebudu situaci vůbec komentovat, snad kromě toho, že vyšetřování pokračuje. U toho zůstane. Víc ani slovo."

„Ale stovka telefonátů, pane," naléhal mluvčí.

„Vy jste ještě tady?" Kapitán vydal silně nesouhlasný zvuk, který tentokrát vyšel z jeho hrdla, ne z útrob.

„Ano, pane. Promiňte, pane." Tiskový mluvčí policejního oddělení se vypařil.

Proč sakra ten cucák vůbec nosí bouchačku? pomyslel si Kepler.