(psáno pro www.kniha.cz)
7.4. 2015
Motoristé i vy ostatní, zbystřete pozornost…
Vydání každé knihy Jeremyho Clarksona, populárního anglického novináře, spisovatele a především testovacího jezdce a recenzenta dnes již bezpočtu nejrůznějších typů automobilů bylo vždy doprovázeno velkým čtenářským zájmem jak v Anglii, tak i všude tam, kde se Clarksonova literární tvorba dočkala překladů. Nebývalo tomu v minulosti jinak ani u nás a lze tudíž předpokládat, že autorův nejnovější literární počin, kterým je kniha s názvem Zapomeň na brzdy, se opět stane čtenářským bestsellerem. A to tím spíše, že Jeremy Clarkson ani tentokrát nezůstává nic dlužen své pověsti nekonformního člověka, který má ve zvyku říkat to, co si myslí, aniž by příliš hleděl na společenské konvence.V Anglii, jedné z „politicky nejkorektnějších“ zemí Evropy, kde jsou takřka povinné sice nijak nedefinované, o to přísněji však dodržované kodexy verbálního projevu, působí způsob, resp. svéráz Clarksonova literárního vyjadřování skoro revolučně.
Bohužel, při bližším seznámení se (a teď se opět vracíme ke knize Zapomeň na brzdy) s údajným bouřlivákem, sžíravým humoristou a politicky nekorektním samorostem zjišťujeme, že věc se má poněkud jinak. Clarksonův humor je mnohdy těžkopádný a prvoplánový, českého čtenáře stěží nějak výrazněji zaujme. Pokud jde o autorovy rádoby kritické a odsuzující názory na fungování současné postmoderní společnosti, pak se jedná o pouhé klouzání po povrchu bez jakékoliv ambice dostat se „pod kůži“ politicko-společenských procesů, o jejichž fundovaný výklad vposledku ani nejde. A politická nekorektnost? Rovněž tady je přání otcem myšlenky a krotké, plytké a v konečném důsledku toliko na vnější efekt vypočítané pozérství, které snad může zapůsobit na anglického čtenáře, se v českém prostředí sotva setká s něčím jiným než útrpným úsměvem.
To všechno se ale rázem změní, když se Jeremy Clarkson začne věnovat tomu, čemu opravdu rozumí, tedy autům. Tady už čtenář pouze žasne, neboť „motoristická“ genialita, s níž jsou rozebírány nejrůznější (především ovšem ty negativní!) stránky a aspekty jednotlivých vozů a značek bere dech. Schopnost „vyhmátnout“ a srozumitelně odůvodnit ta či ona slabá místa, s nimiž se při testování automobilů setkává – právě to je tajemstvím Clarksonova obrovského čtenářského ohlasu, a to nejen mezi motoristy. I laik a automobilové problematiky zcela neznalý člověk totiž podvědomě cítí, že se na stránkách knihy setkává s na slovo vzatým odborníkem, u něhož si je jistý, že mu může stoprocentně věřit. A pokud se aut týká, je Clarksonův humor a sarkasmus někde úplně jinde než v případě politiky a společenských problémů. Tady se čtenář často a opravdu s chutí zasměje.
Knihu tvoří soubor fejetonů, napsaných v letech 2008-2009, povětšinou v týdenních intervalech. Každý z nich je věnován konkrétnímu autu, přičemž si autor často „bere na mušku“ i jiné vozy příslušné značky. Samozřejmě – setkat se můžeme (byť spíše sporadicky) i s kladnými recenzemi. Clarksonovo bystré oko automobilového znalce se ale pochopitelně dívá spíše na to, co se nepovedlo, takže výsledný dojem z knihy může působit jako obžaloba konstruktérů a vývojových pracovníků, kteří nechápou, jak má správné auto vypadat a co má umět. Jde ale opravdu jen o první dojem, protože tím ústředním poselstvím, které se jako červená nit knihou vine, je přes všechny kritiky a odsudky nakonec obdiv k automobilům, který Jeremyho Clarksona provází celým životem.
I přes výše zmíněné nedostatky patří kniha Zapomeň na brzdy bezesporu k těm, které stojí za to si přečíst, neboť zřejmě nikdo jiný nedokáže psát o automobilech a motoristické problematice s takovou odbornou erudicí a současně osobním zaujetím jako právě Jeremy Clarkson.
Autor recenze: Jan Hofírek
2024 ©