(píši pro www.kniha.cz)
23.4. 2015
Záslužná vzpomínka na „zapomenutou“ válku a jejího nezapomenutelného hrdinu
Bílá smrt finského autora Petri Sarjanena je knihou, která je pozoruhodná hned z několika důvodů. Tím prvním a patrně hlavním je skutečnost, že tzv. Zimní válka, kterýžto termín se používá pro rusko-finské zhruba půlroční válečné střetnutí na přelomu let 1939/40 je událostí, která (co se politického, historického a vojenského aspektu týká) stále ještě čeká na „definitivní“ zhodnocení. Důvodů, proč je (nebo spíše byla) tato válka historiky opomíjena, je celá řada. Sovětská historiografie určitě neměla zájem příliš se pídit po důvodech, proč početně i technicky mnohem lépe disponovaná Rudá armáda tak žalostně selhávala v bojích s podceňovanými Finy a proč se z plánované bleskové války nakonec stal vyčerpávající souboj bez jednoznačného vítěze. Obrovské sovětské ztráty, způsobené ze strategického hlediska zcela nekoncepčními rozhodnutími velitelského sboru byly navíc jedním z faktorů, které přesvědčily Hitlera o vojenské slabosti Sovětského svazu, resp. vedly k jeho rozhodnutí zahájit východní tažení.
A ani na druhé straně nebyla snaha vracet se do minulosti, jakkoli v tomto případě šlo bezpochyby o jednu z nejpamátnějších kapitol finské historie. Konec druhé světové války zastihl Finsko (z pohledu Stalina) v táboře těch, kteří si zadali s Hitlerem a strach z velkého souseda, kterého nebylo radno dráždit připomínkami jeho zločinů – to byla skutečnost, která finskému historickému bádání dvakrát nepřála…
Simo Häyhä (1905-2002), legendární postava této války, odstřelovač, kterého zmiňují všechny relevantní publikace jako vůbec nejúspěšnějšího – měřeno počtem zabitých nepřátel – „mistra svého oboru“ tak zůstává poněkud ve stínu „svého“ stalingradského „dvojníka“ Vasilije Zajceva. Samozřejmě – porovnávat či srovnávat tyto dvě osobnosti je vzhledem k naprosto rozdílným podmínkám jejich válečného účinkování zhola nemožné. A stejně tak pomyslné „skóre“ 542:400 ve prospěch finského odstřelovače nelze chápat jinak než jako svého druhu kuriozitu.
To však samozřejmě nic nemění na faktu, že jméno Simo Häyhä se postupem doby plným právem stalo jakýmsi synonymem Zimní války. Ruský útok, který začal bez předchozího vyhlášení války a byl de facto pokračováním sovětsko-německé expanzivní politiky po podepsání Ribbentrop-Molotovova paktu mohl být v první fázi odražen (kromě již zmíněných přehmatů sovětského velení) pouze díky manévrovacím schopnostem menších finských jednotek, praktikujících metody partyzánského boje. Je jasné, že významnou roli za takovéto situace hráli právě odstřelovači. Bílá smrt - tak říkali Rusové mužům v maskovacích oděvech, kteří se na lyžích vynořovali v jejich týlu a rozsévali zkázu a paniku, aby vzápětí zmizeli v nepřístupných lesích.
Sovětské velení bylo po počátečních nezdarech nuceno přerušit boj, vyměnit neschopné velitele, povolat další jednotky a změnit celkovou strategii útočných operací. Ačkoli byli Finové po obnovení bojů nucení ustupovat, kladli stále houževnatý odpor a nadále způsobovali Rudé armádě obrovské ztráty. V památné bitvě u Kollaa se vyznamenala finská 12. divize, v jejíž řadách působil i Simo Häyhä, který právě zde vytvořil svůj odstřelovačský rekord. Z bojů ho posléze vyřadilo těžké zranění hlavy, přičemž samotná válka skončila 12. března 1940 podepsáním tzv. Moskevského míru.
Četba knihy Bílá smrt patrně nebude pro českého čtenáře jednoduchou záležitostí. Finské reálie jsou nám dosti vzdálené, navíc románová forma, byť přesně kopírující válečné události, nemá a nemůže mít vypovídací hodnotu literatury faktu, která by v případě této knihy byla možná vhodnější. Na druhou stranu je třeba říci, že základní poselství, prostupující celým příběhem je jasné a srozumitelné: Statečný boj malého národa proti mnohem silnějšímu agresorovi, nesentimentální láska finských vojáků k jejich vlasti, oběti, které dokázali přinášet v nepředstavitelných podmínkách neustálého zápasu s mnohonásobnou přesilou protivníka – to všechno jsou univerzálně platné hodnoty, zasluhující obdiv a sympatie a nepochybuji, že právě díky nim si tato kniha najde i u nás své čtenáře
Autor článku: Jan Hofírek
2024 ©