Pražský rodák Rainer Maria Rilke je v našem literárním prostředí velmi dobře znám. Jeho skvostné lyrické básně, ale i prozaická díla překládali takoví velikáni jako Václav Renč či Vladimír Holan, český čtenář může Rilkův básnický vývoj sledovat prakticky od prvních krůčků až po vrcholy jeho tvorby, jakými jsou Elegie z Duina a Sonety Orfeovi. Mohlo by se tedy zdát, že už není nic, co by u nás z Rilkova básnického odkazu nebylo známo a publikováno, resp. že obdivovatele tohoto možná největšího básníka 20. století už nemůže čekat žádné překvapení v podobě dosud neznámých či nezveřejněných střípků jeho díla. Jak se ukazuje, tento názor je mylný.
Jakožto Rilkův velký ctitel mám ve své knihovně bezpočet publikací, vztahujících se k jeho životu a tvorbě, přičemž jsem se donedávna domníval, že (co se týká jeho díla) je „můj Rilke“ kompletní. Omyl! Díky nakladatelství Labyrint se totiž do rukou českých čtenářů dostávají básníkovy texty, s nimiž se dosud neměl možnost seznámit. Jde o Rilkeho ranou prozaickou tvorbu (sborník s názvem Tichý doprovod a jiné prózy) a básně z let 1922-1926 (Neboť hvězd skákalo bezpočet).
Jak známo, u Rilkeho lze registrovat tři hlavní básnická období. Za to první bývá považována doba, jejíž nejvýznamnějším tvůrčím výkonem byla Kniha hodinek, následuje perioda Nových básní a posléze již zmíněné Elegie z Duina, resp. Sonety Orfeovi. Co bylo „předtím“ a „potom“ je sice rovněž zdokumentováno, ukazuje se však, že zdaleka ne dokonale. Důvodů je asi vícero. Tak Rilkův ambivalentní vztah k jeho spisovatelským začátkům, resp. k prvotním prozaickým pokusům, měl za následek, že samotní vydavatelé mnohdy nevěděli, zda si básník jejich zveřejnění přeje či nikoli. To je podle všeho příčinou toho, že některé z těchto textů spatřují světlo světa až v poslední době. Co se zase týká posledních zhruba čtyř roků Rilkeho života, tyto byly sice poeticky velmi plodné, básník se však do značné míry soustřeďoval na hledání nových forem, což po Elegiích z Duina bylo pochopitelné, zároveň však značně složité. Výsledkem tedy byly stovky nádherných básní a různých pokusů a črt, ty ovšem nebylo snadné seřadit či sestavit do jednotlivých sbírek. Takže - i básníkova závěrečná tvorba obsahuje řadu bílých míst, resp. nevydaných básní.
Na obou zmíněných knihách odvedli veliký kus práce (především tedy té překladatelské) Viera Glosíková, Milan Tvrdík a Miloš Kučera. Posledně jmenovaný měl patrně nejtěžší úkol - jestliže je každý překlad Rilkeho mimořádně komplikovanou záležitostí, u básní z konce jeho života to platí dvojnásob. Jak již bylo řečeno, Rilke zde propátrával nové cesty, hledal nové možnosti poetického výrazu. Domnívám se, že Miloš Kučera se s s touto výzvou vypořádal velmi dobře. Je pravda, že některé překlady se mu podařily lépe a jiné hůře, pravdou je však i to, že ty první jednoznačně převažují. Básně jsou navíc uvedeny v zrcadlové formě, český překlad je možné porovnávat s německým originálem.
Je třeba ještě zmínit, že obě knihy jsou jak po grafické, tak i po knihařské stránce mimořádně zdařile vyvedené a že budou jistě ozdobou knihovny každého, kdo si je pořídí.
2024 ©