Haiku jako přebývání ve světě za světem...
Jestliže se chystám psát o knize Romana Szpuka Kámen v botě, pak je to vlastně totéž jako recenzovat jeho literární dílo jako takové, protože všechny jeho knihy vypovídají o jednom a tomtéž. Tento monolitický charakter Romanovy tvorby však není myšlen jako její nedostatek, ale právě naopak. Nevím už kdo a kdy řekl, že každý opravdový básník píše po celý život jen jednu báseň, vím ale, že právě Roman Szpuk je pro mě ztělesněním této neustálé a nikdy nekončící cesty k novým a novým obzorům, o nichž víme, že jejich dosažení nám „pouze“ otevře výhled do dalších, dosud neprobádaných krajin a my půjdeme dál, protože takový je náš úděl na této zemi. Toto věčné a nikdy nekončící putování se ovšem skládá i z okamžíků zastavení a spočinutí, a právě tyto úlomky věčnosti jsou tou největší odměnou a darem. Toto si ovšem dokážeme uvědomit většinou až tehdy, kdy se zhroutí naše zabydlenost v domečku z karet, kterému říkáme jedni životní štěstí, druzí duševní pohoda, další třeba zdraví a stálé zaměstnání.
Životní moudrost, která by měla být tím prvním a prvotním cílem každého bez výjimky, bývá pro nás nepochopitelným bláznovstvím a ztrátou času a na lidi, kteří se pachtí právě za ní, se podle toho díváme. Jsou pro nás snílky, společenskými vyděděnci, nepraktickými bedižkničemy a... darmošlapy. A je v tom podle mého nemálo symboliky, když si posledně jmenované označení Roman vybral za svůj pseudonym a jako Darmošlap prochází literárními portály a dělí se s námi o to, co na svých cestách životem a šumavskými hvozdy uviděl a pochopil...
Když jsem se před časem začal zajímat o haiku, bylo mi jasné, na koho se ve svých „učednických létech“ obrátit. Byl to právě Roman Szpuk, kdo mně dal neocenitelné rady, jak má „správné“ haiku vypadat a jestliže se mně od té doby tu a tam podařilo nějaké podařené napsat, pak je v něm i kus „darmošlapí“ moudrosti. A když mě uznal za hodna toho, aby na „jeho“ slavném a dnes už legendárním portálu Skupina XXVI mohla být některá otištěna, bylo to pro mne to největší literární ocenění, jakého se mi kdy dostalo.
Vzpomínám si, jakým dojmem na mne působila Romanova haiku, která jsem tu či onde objevil a často si i zapamatoval:
Letní silnice
po bílé čáře balancuje
děda s kosou
Neobyčejná vnímavost pro věci a hodnoty, pohybování se na pomezí platónského světa idejí a kantovských věcí o sobě a přinášení prométheovského ohně poznání nám, kterým jsou tyto výšiny a světy odepřeny, přičemž tak činí zcela nezištně, ba s jakousi dnes již zapomenutou, čistou radostí dárce, který ví, že sdělená radost je dvojnásobná - to je v kostce Roman Szpuk tak, jak ho znám.
Tento virtuóz slova, prozaického i básnického, je kromě toho i vynikajícím kreslířem a fotografem. Pro mě je Romanovo jméno spojeno převším s haiku, v němž dosáhl takřka dokonalosti - podívejte se však, jak umí zacházet s uhlem nebo fotoaparátem:
Když se podíváme na jeho haiku ve zmíněné knize Kámen v botě, okamžitě vidíme, že Roman Szpuk se skvěle vyučil u starých japonských mistrů a přenesl toto umění, nám nejen geograficky tak vzdálené, do našich luhů a hájů, v tomto případě tedy na Šumavu, která se stala jeho velkou inspirátorkou. Příroda a samota - právě tam se, za dlouhých nočních výprav za slovem, rodí ta opravdová, vychozená a vypátraná haiku. Začtěte se do těchto třířádkových střípků, zachycených okem a duší svrchovaného umělce, a možná i vy nahlédnete za oponu reality a uzříte něco z toho, co je pro „normálního“ člověka neviditelné, protože transcendentní:
Nocí jdu do hor
tam za poslední světla
domů pod klobouk
- - -
Už třetí úder
ze zámecké věže -
přeletují můrky
- - -
Darmošlap -
s měsícem za zády
šlape si na stín
Takže, Darmošlape, ať Ti to ještě dlouho chodí po Tvých oblíbených místech, po lesích, loukách a horách, které jsou Tvým ne druhým, ale prvním domovem...
2024 ©