Účast československých letců v tzv. bitvě o Británii je zdokumentována v mnoha odborných publikacích a byla o ní napsána i řada vzpomínek těch, kdo přežili a cítili potřebu o této slavné kapitole naší vojenské historie podat své svědectví. Mezi těmito vzpomínkovými knihami zaujímá zcela mimořádné místo Vílém Bufka se svým "Bombardérem", který autor věnuje "všem pilotům, navigátorům, radiooperátorům, palubním střelcům, mechanikům a zbrojířům, kteří daleko od domova položili své životy za svobodu - místo stisku ruky, kterého se jim už nedostalo".
Bombardér T 2990 se odmlčel popisuje dobu mezi Bufkovým útěkem z Protektorátu a jeho návratem do vlasti po skončení války. Autor se nikde nepouští do nějakého politického hodnocení válečných událostí, prostě je vnímá pod úhlem zdravého selského rozumu - fašismus je zlo, které je třeba zničit a každý správný chlap by měl vědět, kde je jeho místo. Tady není o čem rozmýšlet, všechno je jasné. A tak Bufka, stejně jako mnoho jiných mladých československých vojáků odchází z okupované vlasti, aby ze zapojil do bojů proti nenáviděnému nepříteli.
Není to ovšem nijak jednoduché. Ukazuje se, že Polsko, první země na jeho dobrodružné cestě, se k uprchlíkům nechová nijak přívětivě a Francie, kde se poprvé zapojuje do bojů, je rychle poražena. Na poslední chvíli se mu podaří dostat se v malém letadélku přes Středozemní moře do Afriky. Teprve Anglie je zemí, odkud již prchat nemusí, naopak - o perfektně vycvičené piloty z Československa je zde velký zájem, zvláště za situace, kdy Göringova Luftwaffe zamýšlí připravit půdu pro invazi zničením britské infrastruktury. Bufka se stává příslušníkem 311. bombardovací perutě a účastní se nočních náletů na strategicky významné cíle v Německu i jiných zemích. Jsou to nesmírně nebezpečné a vyčerpávající podniky, ztráty jsou obrovské, ale Čechoslováci si svojí bojovou morálkou a leteckým uměním získávají stále větší respekt Angličanů. Jejich situace je ovšem nebezpečná i z jiného důvodu - gestapo je považuje za vlastizrádce a se setřelenými československými letci podle toho i jedná...
Bufkův literární styl je naprosto unikátní - jednoduchými vypravěčskými prostředky se mu daří dosahovat mimořádně sugestivnosti, popisované události před čtenářovým zrakem doslova ožívají, jeho úvahy, postřehy a zamyšlení pak v něm tento dojem "přímého účastníka" ještě zvyšují. Autor si dokáže uprostřed všech hrůz zachovat smysl pro humor, v některých kapitolách (Pane štábní, já vás dám zavřít!) se smějeme až k slzám. Bufka toho během své válečné anabáze prožil tolik, až se to zdá neuvěřitelné, vyšel se zdravou kůží (to je řečeno obrazně, vždyť při tom často utrpěl zranění) z tolika nebezpečí, že by mohl napsat ne jednu, ale několik knih.
Obliba, jakou má "Bombardér" mezi čtenáři, jeho nadčasovost, skutečnost, že se k němu člověk může kdykoli vrátit, otevřít ho na kterémkoli místě a vždy znovu a znovu se do něj začíst, aniž by jej čtení omrzelo - všechno toto dělá z Bufkových vzpomínek knihu, kterou můžeme bez rozpaků zařadit mezi naši literární klasiku.
UKÁZKA:
Jednou si mě zavolal do kanceláře. Ani se na mě nepodíval, jen přecházel s rukama za zády celý zamračený. A pak na mě vybafl:
"Co jsi dělal včera mezi 15.30 až 16.00?"
Chvilku jsem přemýšlel.
"Zalétával jsem mašinu. Přístroje při posledním letu zlobily."
"To je chvályhodné, že i v neděli zalétáváš. Má ta tvoje mašina číslo T-2990?"
"Ano."
"Kde jsi s ní lítal a cos všecko dělal?"
A hrome, jde do tuhého. Co za tím asi vězí?
"Lítal jsem někde za městem. Několikrát jsem to vzal trochu níž, ale máme přece povoleny přízemní lety."
"A to si musíš k čertu vybrat pro cvičení přízemních letů zrovna dostihovou dráhu?" rozezlil se pan štábní. "Mám tu hlášení o tvých třech průletech."
Viděl jsem, že je opravduz dopálen a že musím s pravdou ven.
"Já mám totiž, pane štábní, v Bury jednu známou. Je to česká dívka a seznámil jsem se s ní..."
"Podrobnosti mě nezajímají," uťal pan štábní.
"Tak tedy my jsme měli mezi sebou takové ujednání, že když budu mít volno a nepůjdu večer na let, udělám nálet na její vilku, proletím kolem oken, zamávám křídly a večer se sejdem."
"Propánakrále, jak můžeš dělat takový voloviny?" chytil se pan štábní za hlavu. "Víš, co jsi udělal?"
To jsem tedy opravdu nevěděl.
"Tak já ti to povím, a přesně. Při prvním průletu jsi byl ještě dost vysoko, ale i tak jsi udělal pořádnej zmatek. Koně už byli připraveni na start a zneklidněli tak, že je nemohli udržet. Při druhém průletu to bylo ještě horší. A při třetím se koně rozutekli a tři nejlepší si zlámali nohy. Aby tvoje slečna pochopila, že má přijít večer na rande!"
Pan štábní se vztekal.
"Tady si přečti písemnou stížnost, kterou nám poslal klub. A pak mi laskavě poraď, co jim mám odpovědět."
"Pane štábní, tohle mě opravdu mrzí. Měl jsem koně odjakživa rád. No, a co kdybyste jim třeba napsal, že jsem měl rozkaz honit parašutisty nebo tak. Je přece válka..."
"Děkuju za radu," zbrunátněl pan štábní. "A vypadni, nebo se zapomenu!"
2024 ©