Nevím, jak k tomu mohlo dojít, snad jsem byl tehdy nějak zamyšlený nebo roztržitý, těžko říct - prostě jsem vstoupil do vozovky bez toho, abych se rozhlédl. Skřípění brzd, které jsem vzápětí uslyšel, bylo tak nečekané, že jsem si bezděčně sáhl na srdce a zůstal stát jako omráčený. Řidič na mě troubil, když jsem se ale nehýbal z místa, vystoupil z auta a rychlými kroky ke mně přišel. Byl pochopitelně rozzlobený, zároveň jsem však na jeho tváři viděl i rozpaky.
"Stalo se Vám něco?!"
Jeho slova mě vrátila zpět do reality. Pokusil jsem se o omluvný úsměv:
"Promiňte, normálně se vždycky rozhlédnu než přejdu na druhou stranu, ale teď jsem se asi nějak zamyslel či co... Je mi to moc líto a..."
"Jste nějaký bledý. A nemáte něco s nohama? Navíc jsem viděl, že jste si při tom leknutí sáhl na hrudník... Opravdu vám nic není?!"
Chvíli jsem na něj hleděl a pak řekl:
"Ne... tedy... myslím, že ne... jenom..."
"Vždyť sotva stojíte na nohou! Odvezu vás do nemocnice, ať se tam na vás raději podívají."
S těmito slovy mě ten člověk vzal kolem ramen, s jeho pomocí jsem se dobelhal k autu a za několik minut jsme stáli před nemocnicí. Muž vystoupil, šel na vrátnici a po chvíli se vrátil v doprovodu zdravotní sestry s vozíkem. Pomohl mi vystoupit z auta a posadit se na vozík, pak mi popřál hodně štěstí a odejel.
Sestra mě zavezla do přijímací místnosti jakéhosi oddělení, ovšem lékař, který vzápětí přišel a začal mě prohlížet, jí po chvíli řekl, aby mne co nejrychleji dopravila na "jipku". Tam jsem se z rozhovoru lékařů a sester dovtípil, že ty nepohyblivé nohy jsou důsledkem velkého leknutí a jím způsobeného srdečního infarktu. Vezli mě pak na operační sál a jediné, na co si ještě vzpomínám, je pomalé usínání pod vlivem narkózy a nádherné bělostné světlo, které mne začíná obklopovat a z něhož vychází jakási nadpozemská krása a láska...
Tady bych vlastně mohl své vyprávění ukončit, přesto však ještě doplním zajímavou pointu. Jak jsem se později dozvěděl, přišel se ten muž, kterému jsem vstoupil před auto a on mě pak zavezl do nemocnice, druhý den zeptat, jak se mi daří. Odcházel potom velmi smutný, dokonce měl v očích slzy. Lékař, se kterým mluvil, mu totiž řekl:
"Museli jsme ho hned operovat, byla to jediná možnost, jak... Bohužel, přes veškerou naši snahu... prostě... Včera večer zemřel!"