Nevěřil mi, že jsem tam byl. Přesto v něm ale hlodaly pochybnosti, protože se vyptával dál:
"Dobře, tak mně řekni, co je napsané na tom kostele nahoře na kopci. Všichni, kdo tam byli, to ví!"
Už mě ten výslech přestával bavit, takže jsem mu řekl:
"Franto, my si asi nerozumíme. Já tě přece nenutím, abys mně věřil. Ptal ses mě, tak jsem ti odpověděl a jestli mně věříš nebo ne, nezlob se, ale to je mi úplně jedno. Není mně ale jedno, že mě považuješ za lháře."
Zarazil se a pak vyhrkl:
"Ne, to ne. To si asi vážně nerozumíme. Jen mi přijde zvláštní, jak ses tam mohl dostat. Vždyť tam chodili jen ti nejlepší, speciálně vybraní pro..."
Přerušil jsem ho:
"Jak jsi přišel na takovou hloupost?"
"Řekli mně to! Na vojenské správě. Prostě - že na to není nárok, že se tam vybírá. Ukazoval jsem jim všechny diplomy a medaile, co jsem za ta léta vyhrál a nic! Nakonec jsem se jich zeptal, co mám tedy dělat. A víš, co mi řekli? Abych napsal Husákovi!"
Franta zuřil. Ještě teď, po tolika letech, jím lomcoval vztek na lampasáky, kteří mu tenkrát zničili jeho sen. Musel jsem se hodně přemáhat, abych se nerozesmál, tak mně to připadalo absurdní a neuvěřitelné. Jakoby odsouzenec na smrt litoval, že místo něho popravili někoho jiného a jemu dali milost. Všiml jsem si ale, že se na mě Franta dívá pohledem, který žadonil o soucit a pochopení. Zeptal jsem se ho:
"A ty jsi tomu Husákovi napsal?"
"Jo."
"A co?"
"No co - nic! Odpověděl mně nějaký límeček, že s tím prezident nemá nic společného, že je to věc vojenské správy!"
Jeho tvář zbrunátněla a oči metaly blesky. To jsem se už ale neudržel a rozesmál se na celé kolo. Chvíli na mě vyjeveně civěl a pak se rozkřikl:
"Tak ty si ze mě budeš ještě dělat srandu?"
Přestal jsem se smát a po chvíli přemýšlení se ho zeptal:
"Víš, jaké to tam bylo?"
"No, říká se, že dost tvrdé, je to pravda?"
"Dost tvrdé... ano, vlastně se tak tak dá říct. A jsem rád, že mně už konečně věříš."
Franta vyštěkl:
"Jak to myslíš?"
Pomalu jsem mu to vysvětloval:
"Ptal ses mě, jestli je pravda, že to tam bylo tvrdé. Takže musíš logicky předpokládat, že jsem tam byl, protože jinak by ses mě na to nemohl ptát."
Franta se zamyslel. Pochopit, co jsem mu právě řekl, vyžadovalo přece jen trochu duševní námahy a to byla činnost, která nikdy nebyla jeho silnou stránkou. Nakonec z něho vypadlo:
"Aha! To je pravda. Ale stejně ti nevěřím."
"Když mi nevěříš, tak už se mě na to neptej."
"No jo, ale když ty toho víš tolik, že to skoro vypadá, jako bys tam byl. Jak jinak bys to mohl vědět!"
"Třeba proto, že jsem tam byl."
"To přece není možné! Mě tam nevzali - a to mám kynologický kurs, medailí a diplomů plný obývák a - vždyť ty jsi snad psa nikdy neměl!"
"To neměl."
"Tak vidíš! Jak ses tam tedy mohl dostat?"
"Já jsem se tam nedostal, mě tam poslali."
"To je jedno - prostě tě tam nemohli poslat!"
"Ale oni mohli všecko, vždyť tebe také někam poslali."
"Jasně - ale ne tam, kam jsem chtěl!"
Franta zmlkl. Asi tušil, že se ocitl v bludném kruhu a že mluví hloupě. Po chvíli se tiše zeptal:
"Dobře, tak tě tam poslali - a to ti nebylo divné?!"
"Nebylo, já jsem se tam nikdy ničemu nedivil. Byla to vlastně jediná možnost, jak to přežít. Prostě pud sebezáchovy."
Franta neříkal nic. Přemýšlel. Nakonec se mě podruhé zeptal:
"A proč mně nemůžeš říct, co je na tom kostele napsané?"
Odpověděl jsem mu:
"Franto, to není kostel, ale kaple. A ten nápis si samozřejmě dobře pamatuji, protože jsem ho četl tolikrát, že je nemožné na něj zapomenout. Vždycky, když jsem na ten kopec s plnou polní přiběhl, podíval jsem se spolu s ostatními nahoru a četl - HLE, MATKA TVÁ..."
Franta zakoktal:
"Ty... ty jsi tam vážně byl?!"
2024 ©