Sherlock Holmes se ponořil do jejich pročítání a okolní svět pro něj jakoby přestal existovat. Uplynula čtvrthodina, pak půlhodina a můj přítel stále s napjatým výrazem ve tváři zkoumal spis. Některé stránky jen zběžně přehlédl, u jiných se zastavil déle, občas si napsal nějakou poznámku nebo se s pohledem upřeným ke stropu na chvíli zamyslel. Lestrade se na mne občas rozpačitě podíval nebo si nervózně poposedl, já jsem ho ale pokaždé mimikou očí vyzval, aby zůstal v klidu. Náhle Holmes hodil papíry na stůl a vykřikl:
“Stává se ze mne starý osel, Watsone!”
Udiveně jsme se na něj s inspektorem podívali, Holmes však dál pokračoval ve svém sebemrskačském obviňování:
“Nedávno jsem svou vlastní hloupostí málem zavinil smrt sira Henryho Baskervilla. A teď skoro hodinu hledím do těch papírů, ačkoli celý problém je jasný na první pohled!”
Lestrade udiveně zakoktal:
“Vy… vy jste to vyřešil?”
Holmes se mezitím uklidnil a odpověděl:
“Samozřejmě. Ostatně, podívejte se sám” a podal Lestradovi lístek s poznámkami.
Lestrade se do nich začetl a když jsem se mu podíval přes rameno, viděl jsem, že mimo jiné obsahují jména obětí oněch loupežných přepadení. Nebyl jsem z toho příliš moudrý a pokud se týče Lestrada, také na něm bylo vidět, že marně hledá nějaké logicky zdůvodnitelné souvislosti, jež vedly Holmese k jeho závěrům. Když uplynulo asi deset minut, můj přítel se inspektora poněkud netrpělivě otázal:
“Nic Vás nenapadá?”
A aniž čekal na odpověď, pokračoval:
“Podívejte se - jako první byl oloupen pan John Pearcy. Ke druhému přepadení došlo ve zlatnictví, jehož majitelkou je Ruth Kennedyová. A do třetice se obětí stal William Kirkpatrick. A nyní si všimněte, jakými iniciálami jsou podepsány ty inzeráty.”
Lestrade chvíli přemýšlel a potom užasle hlesl:
“Takže dnes má dojít k přepadení zlatnictví, jehož majitel má jméno začínající iniciálami…”
“Pochopitelně”, řekl suše Holmes.
Do inspektora opět vjela jeho obvyklá energie a začal před námi spřádat své plány:
“Okamžitě dám zjistit, která zlatnictví v Londýně patří majitelům, na něž se hodí ony iniciály a potom…”
Můj přítel ho však přerušil:
“Před chvílí jsem se o sobě vyjádřil jako o jistém tažném zvířeti nepříliš velké inteligence”, řekl s úsměvem, “takový osel ale přece jen nejsem, abych neznal jména všech majitelů londýnských zlatnictví. Nuže, možnosti jsou pouze dvě - jedná se o pana Lyndona Wellse, který vlastní malý krámek s bižuterií na Yellowcross a o Leona Wriethama, majitele nejvyhlášenějšího londýnského obchodu se zlatými prsteny na Shakaspearestreet. Mám všechny důvody předpokládat, že náš lupič si vybere druhou možnost, neboť mu zde kyne mnohem tučnější kořist. Lestrade, sejdeme se v půl třetí v Leshammu. Vezměte s sebou dva konstábly, oblečené pochopitelně v civilu. Vydáme se pak ke zlatnictví pana Leona Wriethama na Shakaspearestreet. Trochu to tam znám a doufám, že se nám podaří ten obchod nějak nenápadně pozorovat.”
Holmes se pak obrátil ke mně:
“A Vám, milý Watsone, přijdu večer povědět, jak to celé skončilo.”
Když Holmes s Lestradem odešli, zmocnil se mne zvláštní, to tohoto okamžiku nepoznaný pocit. Dosud jsme vždy chodili na podobné nebezpečné výpravy s Holmesem spolu a nikdy jsem nepociťoval panický strach či nezvladatelnou úzkost jako nyní, kdy jsem v klidu a pohodlí domácího prostředí čekal, jak to všechno dopadne. Marně mne moje žena uklidňovala, marně se snažila přesvědčit mě, že čtyři muži si jistě poradí s jedním, byť ozbrojeným lupičem. Strach o mého přítele mne neopouštěl, v duchu jsem si představoval, co všechno by se mohlo stát, neustále jsem musel myslet na Lestradeho charakteristiku toho odporného individua, kterému nestačí, že své oběti oloupí, ale navíc se jim s nepochopitelným cynismem vysměje do očí. Bylo mi jasné, že takový padouch se nezastaví před ničím, při zatýkání bude klást zuřivý odpor a nebude se ani na okamžik zdráhat použít svou zbraň.
Čas se neuvěřitelně vlekl.
Když moje žena viděla, jak jsem nervózní a celý nesvůj, nakonec se nade mnou slitovala a řekla:
“Jestli chceš, můžeš se rozjet za Holmesem, určitě to ještě stihneš. Neposílám tě za ním s lehkým srdcem, uvědomuji si však, jak ti je, když tady máš nečinně sedět a čekat. A navíc - zažili jste již s panem Holmesem tolik společných dobrodružství, že by nebylo dobré ani moudré, kdybych tě držela doma a nedopřála ti, abys i tentokrát mohl být po jeho boku. Jenom tě snažně prosím, buď opatrný a do ničeho se bezhlavě nepouštěj.”
Udivený a šťastný zároveň jsem pouze vyhrkl:
“Díky, drahá!”
A pak už šlo všechno ráz naráz - rychle se obléknout, do kapsy pláště strčit revolver, přivolat drožku…
Bylo půl třetí, když jsem přijel na Pestalozzigarden, kde jsem přikázal zastavit a dal drožkáři požadovaný obnos. Mnohé jsem se již od Holmese přiučil, takže jsem věděl, že nechat se zavézt až ke zlatnictví by byla nebetyčná hloupost a že zbytek cesty musím z konspiračních důvodů ujít pěšky.
Když jsem dospěl na východní okraj Shakaspearestreet a přehlédl ji po celé její délce, zarazil mne čilý ruch, který zde vládl. Sám sebe jsem se v duchu ptal, bude-li to množství lidí, proudících po tomto širokém bulváru, výhodou pro nás či pro zločince.
Na dlouhé uvažování ovšem nebyl čas, musel jsem se vydat po ulici a nenápadně hledat zlatnictví a Holmese. Naštěstí už po nějakých sto krocích jsem spatřil veliký honosný dům, jehož vývěsní štít hlásal, že právě zde se nachází “náš” obchod se zlatými prsteny. Prakticky současně jsem zahlédl vysokého štíhlého muže, stojícího naproti a hledícího s neobyčejným zájmem do výkladu s hudebními nástroji, ve skutečnosti však pozorujícího v odrazu skleněné výplně vchod do zlatnictví. Poznal jsem v něm i přes zdařilé přestrojení za námořního důstojníka svého přítele a nenápadně jsem k němu přistoupil. Aniž odvrátil oči od klarinetů a pozounů, Holmes tiše řekl:
“Výborně, Watsone! Ani nevíte, jak mne těší, že jste tady. Ale co vaše žena?”
“Sama mne za vámi poslala.”
“Tak to jsem rád dvojnásob, že jste neutekl, ale přišel s jejím souhlasem. Teď dávejte pozor - ten muž s brýlemi a knírkem asi padesát yardů odtud je Lestrade. Strážníci stojí na začátku a konci ulice pro případ, že by se pachateli podařilo nám uprchnout. Jste ozbrojen?”
“Můžete být bez starostí, mám s sebou jako vždy revolver.”
“Právě to mně ovšem starosti dělá - zajisté si myslíte, že nás čeká setkání s padouchem, který je rovněž ozbrojen a jste připraven při jeho sebemenším pokusu o odpor okamžitě střílet. Nemám pravdu?”
“Máte.”
“Takže, milý příteli, zakazuji vám použít zbraň!”
“Ale proč? To se máme raději nechat postřílet? Zapomněl jste snad, co o tom ničemovi říkal Lestrade?”
“Ne, nezapomněl, Watsone, opakuji však, že střílet nesmíte!”
Zde jsme však tuto menší hádku museli ukončit, neboť naši pozornost upoutal muž, který právě přišel ke zlatnictví a s jakousi nerozhodností či dokonce obavami se rozhlížel kolem sebe. V první chvíli mne napadlo, že toto náš zločinec rozhodně být nemůže, vždyť jeho chování vůbec neodpovídalo mým dosavadním představám o brutálním a nebezpečném individuu. Holmes mi však nenápadně dal znamení, abych se připravil - bylo tedy jasné, že právě tento plachý a roztěkaný muž dobráckého vzezření je ten, na koho tu čekáme. Když konečně vstoupil dovnitř, Holmes se mne s úsměvem zeptal:
“Tak co myslíte, Watsone, je to on?”
2025 ©