Demokratické zločiny aneb Eva Michaláková vs. Norské království
Jan Hofírek
6. 12. 2014 Pravý prostor
Jan Hofírek nabízí pohled z několika stran na případ v Norsku odebraných dětí paní Evy Michalákové.
Ten případ má několik rovin a tudíž se na něho můžeme a musíme dívat z více úhlů pohledu, protože jedině takto zjistíme pravý stav věcí, resp. neuvízneme u jednotlivostí (byť jsou sebevíc šokující a otřesné), ale nahlédneme samotnou podstatu děsivého fenoménu, odehrávajícího se v „civilizované“, „demokratické“ zemi…
Položme si nejdříve otázku: Může v demokratickém státě docházet k páchání institucionálně tolerovaných nebo dokonce přímo podporovaných zločinů? V první chvíli je odpověď jasná – ne, nemůže, demokracie totiž disponuje množstvím mechanismů, které zaručují základní lidská práva všem občanům a brání jejich pošlapávání. Pokud se však nad touto otázkou zamyslíme hlouběji (a pokud si navíc posloužíme konkrétním případem paní Evy Michalákové a jejích dětí), zjišťujeme, že odpověď tak jednoznačná není.
To, že je určitá země demokratická ještě vůbec neznamená, že v ní nemůže ze strany státu docházet k porušování lidských práv a k páchání nepravostí nebo i zločinů. Toto zjištění je pochopitelně šokující a stěží uvěřitelné, neboť pro naprostou většinu z nás je demokracie synonymem právě pro onu svobodu a lidská práva. Ukazuje se však, že tento názor musíme opustit, protože neobstojí tváří tvář evidentnímu faktu, který vidíme v dnešním Norsku, že totiž formálně naprosto „bezchybně“ fungující demokratický systém „produkuje“ obludné zločiny, srovnatelné se zvěrstvy těch nejhorších totalitních režimů.
Barnevernet, norský „Úřad na ochranu dětí“ je instituce, která (technicky vzato) nijak neporušuje zákony, ba naopak – stará se o blaho a spokojený život dětí z rozvrácených rodin, sirotků apod., což je de facto záslužná činnost a v každé civilizované zemi podobný úřad pochopitelně rovněž existuje. To, co je „kamenem úrazu“ je tedy něco jiného – totiž nezpochybnitelný fakt naprostého převrácení paradigmatu, kdy dětem je ubližováno těmi, kdo mají v popisu práce pomáhat jim, resp. zodpovězení otázky, jak mohlo dojít k tomu, že instituce, mající hájit zájmy a práva dětí, se stala karikaturou sebe sama, ba co víc, že se vůči dětem (a tedy logicky i vůči jejich rodičům) dopouští bezpráví, násilí a vůbec jednání, které nelze nenazývat jinak než zločinné.
Tady se dostáváme k problematice tzv. juvenilní justice, která by se dala stručně charakterizovat jako lidská práva naruby, jako ad absurdum dovedená snaha o unifikaci společnosti. Jak známo, tohoto stavu se snažily dosáhnout komunistické a fašistické režimy – ovšem, jak vidno, ani demokratické společnosti nejsou proti „rovnosti, volnosti a bratrství“ imunní.*/ Nejde totiž zdaleka jen o Norsko – to „pouze“ svou pseudoochranou dětí před „zlými“, „nezodpovědnými“ rodiči pokročilo v tomto „moderním trendu“ nejdál. Konkrétních příkladů lze uvést mnoho, zůstaňme však u toho „našeho“, tj. odebírání dětí. Zatímco za normálních okolností by stát měl k těmto opatřením sahat jen v jasně specifikovaných a „zdravým selským rozumem“ pochopitelných případech, juvenilní justice to vidí jinak: Je Vaše dítě smutné? To je divné, vždyť děti by měly být veselé! Co se s tím Vaším děje, co ho trápí, co mu děláte?! Určitě ho týráte… Je Vaše dítě tlusté? Nadváha je nebezpečná, uvědomujete si to? No dobře, ale co proti tomu děláte? Aha, ale to je dost málo, nemyslíte? Znáte kalorickou hodnotu potravin, víte, co je to vyvážená strava? Ne? No ale potom… a dítě je z důvodu týrání, zanedbávání potřebné péče, psychického strádání atd. rodičům odebráno a svěřeno „kvalifikovaným“, „proškoleným“ pěstounům, kteří se o něho určitě postarají lépe…
Podle právě popsaného scénáře probíhal i případ paní Michalákové. Ve stručnosti: Udání, že její děti jsou týrány. Formální „prošetření“ nahlášené skutečnosti ze strany Barnevernetu. Odebrání dětí a jejich umístění do pěstounských rodin. Policejní prošetření případu a konstatování, že děti týrány nebyly. Děti zůstávají nadále u pěstounů, snahy o jejich navrácení vyznívají naprázdno. Kauza se vleče tři roky. Medializace celé záležitosti ze strany matky. Pohrůžka Barnevernetu, že toto bude posuzováno jako přitěžující okolnost a hrozba definitivní ztrátou dětí…
To, že v Norsku probíhá za mlčenlivého souhlasu státu čilý obchod s dětmi, které jsou (na objednávku?!) odebírány rodičům pod směšnými či vykonstruovanými záminkami, že se tak děje v údajně vyspělé, prosperující a takřka vzorové zemi, že se podobné excesy začínají objevovat v Anglii, Německu a jiných, opět tzv. civilizovaných zemích – to jsou fakta, z nichž mrazí, ale ze kterých bychom především měli vyvodit závěry pro naši českou demokracii. 
Dostáváme se tudíž k otázce, zda něco podobného nečeká i naši zemi, naše rodiče a naše děti. Bohužel, vykročeno tímto směrem již je. V čele těchto snah o „zespolečenštění“ dětí stojí militantní feministky, „lidskoprávní“ fanatici, homosexualistická lobby a další lidé a organizace, usilující o rozbití tradiční rodiny a atomizaci společnosti za účelem jejího snadnějšího ovládání.**/ Volání po „skandinávském modelu“ lidských práv a celkovém uspořádání společnosti již po léta zaznívá právě z těchto kruhů.
Signifikantní je v této souvislosti to, jak se náš stát (pod jehož ochranou děti paní Michalákové jsou!) o osud těchto svých občanů zajímá a jaké činí kroky k prosazení jejich práv. Stručně řečeno – ticho po pěšině. Teprve rozhořčení veřejnosti a mediální ohlasy přiměly některé představitele státní moci k vyjádřením, která ovšem pouze potvrdila to, co se dalo tušit – že si totiž nikdo z nich „pálit prsty“ nebude. Prohlášení paní ministryně Marksové, podle níž je Norsko demokratická země a jako taková jistě nedělá nic protiprávního, stejně jako sdělení ombudsmanky Šabatové, že se kohosi v Norsku dotázala a on jí napsal, že je všechno O.K. – to nejsou příklady pevného a zásadového postoje, ale alibistického kličkování v nepříjemné situaci. Ostatně obě dámy jsou proslulé svými ultrafeministickými, protirodinně zaměřenými názory a jen stěží se tedy budou angažovat proti něčemu, co je jim samým tak blízké. Korunu všemu pak nasadil ministr zahraničí Zaorálek, podle něhož „norské soudy jsou nezávislé a celá věc je složitá“, přičemž „dělá všechno, co může“. Umístit na webové stránky svého ministerstva zmínku o tom, že Norsko je země, kde jsou zcela běžně a ze zcela malicherných důvodů odebírány rodičům jejich děti a varovat tak naše občany, kteří se tam chystají cestovat – to ho pochopitelně ani nenapadne! A český velvyslanec v Norsku? Ten „celou záležitost pozorně sleduje“… Jen několik málo politiků (zmínil bych poslankyni Jitku Chalánkovou a europoslance Tomáše Zdechovského) se postavilo za paní Michalákovou a její děti a vyjádřilo pobouření nad bezprávím, jehož jsou obětí. Pro drtivou většinu ostatních však nadále platí heslo Norsko – náš vzor!
Zůstává tedy na samotných občanech, jak se k celé věci postaví, zda si uvědomí závažnost tohoto případu a zda budou bojovat za své spoluobčany v situaci, kdy oficiální představitelé státu zbaběle couvají. Děti paní Michalákové jsou českými, tedy i našimi dětmi a jako takové si zaslouží náš soucit, především však naši podporu a pomoc.
Bližší informace o tomto případu lze nalézt na webových stránkách www.kdejemojedite.cz
2024 ©