Záleží na nás, jestli přijde Barnevernet...
Publikováno v 29 Leden 2015 od redakce Pravý prostor
JAN HOFÍREK 29|01|2015
O Rakousku se říká, že se mu podařily dvě úžasné věci – přesvědčit svět, že Mozart byl Rakušan a Hitler Němec. Něco podobného se podařilo i Norsku – totiž nakukat Evropě, že je civilizovaným státem…
Nejde samozřejmě o slova, důležité jsou činy – a tady je mimo jakoukoliv pochybnost zřejmé, že Norsko je zemí fašistickou. Odebírání dětí rodičům pod smyšlenými záminkami a jejich předávání tzv. „pěstounům“ nelze označit jinak než jako typický atribut fašismu, zvláště za situace, kdy celá tato mašinérie je řízena a legislativně podporována státem. Pro srovnání – dnes jsou v Argentině souzeni a trestáni lidé, kteří přesně toto prováděli v dobách vlády vojenského režimu, přičemž ovšem tehdy byly děti odebírány rodinám vrahů a teroristů, aby z nich nemohli vyrůst noví zločinci. V Norsku se takovými „maličkostmi“ nezabývají a děti jsou unášeny plošně ze všech sociálních skupin obyvatelstva (tedy kromě muslimských přistěhovalců).
Případ Evy Michalákové a jejích dvou unesených synů má paradoxně i jednu kladnou stránku – a tou je vystřízlivění mnoha Čechů, majících dosud o Norsku pouze zprostředkované informace a tudíž věřících, že se jedná o zemi, jejíž sociální systém si můžeme vzít za vzor. To, že je pravdou přesný opak, je sice smutné zjištění, zároveň nám ale může umožnit vyhnout se velikou oklikou „norské cestě“ a dát si dobrý pozor na ty, kdo o ní nadále uvažují a rádi by ji zavedli i u nás.
Hodně lidí, působících ve státním aparátu, se totiž v kauze paní Michalákové dokonale „odkopalo“ a ukázalo, co jsou zač. A nejde jen o zprofanované politiky a multikulturní fanatiky typu Dienstbiera, Marks-Tominové, Šabatové a spol. Co např. pan Kapitán, ředitel Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí? Proč vůbec tento úřad máme, když sám jeho ředitel bohorovně přiznává, že nemůže pro paní Michalákovou nic udělat?! A také třeba Lubomír Zaorálek – proč se rozhýbal až poté, kdy už nebylo možné nadále hrát roli mrtvého brouka?
Na jedné straně je jistě potěšující, že většina národa si v této situaci zachovala zdravý rozum a tudíž je naděje, že protirodinné experimenty, podobné těm norským, u nás zatím nehrozí. Co si však myslet o tom, že výše zmíněníDienstbier, Tominová, Šabatová a jejich nohsledi přes všechny své šokující mediální výlevy, dosvědčující, že jejich sympatie nejsou na straně pronásledované matky, ale spíše šílenců z Barnevernetu, zůstávají ve svých funkcích a nebyli dávno odvoláni?! Ba co víc – náš stát štědře financuje nejrůznější organizace, mající v popisu práce právě sociální inženýrství a shlížející se ve „vyspělých skandinávských zemích“! Podívejme se například, kdo dotuje tzv. Gender Studies – zjistíme, že to je Magistrát hlavního města Prahy, Ministerstvo práce a sociálních věcí, Ministerstvo kultury a (jak jinak!) Norské finanční mechanismy…
Jedinou možností, jak se „norské cestě“ vyhnout, jsou volby. Zapamatujme si jména těch, kteří se dnes v případu Evy Michalákové jak v kladném, tak záporném ohledu angažují a vzpomeňme si na ně ve volební místnosti…
2024 ©