Jan Hofírek: Sherlock Holmes a podivný sebevrah (1)

(NetMedium)

Případ, se kterým hodlám na následujících stránkách seznámit své ctěné čtenáře, se udál krátce poté, co jsme se s Holmesem vrátili do Londýna po delší nepřítomnosti, způsobené děsuplnými událostmi, jejichž obětí se měl stát sir Henry Baskerville.I když jsme se vraceli jako vítězové, neboť krutý a rafinovaně vynalézavý zločinec nakonec neušel svému trestu, byli jsme zároveň nanejvýš vyčerpáni. Zatímco však mému příteli stačily pouhé dva či tři dny na to, aby se mu vrátila obvyklá tělesná kondice a duševní svěžest, já jsem na tom byl podstatně hůř. Několikatýdenní pobyt v tajemném a krajně nehostinném prostředí, neustálý pocit jakéhosi iracionálního nebezpečí, obklopujícího každý náš krok jakož i hrůzné vyústění celé záhady, kdy se ukázalo, že vrahovi sloužil jako smrtící “nástroj” obrovský pes - to všechno zapříčinilo, že mé do krajnosti vybičované nervy se nechtěly jen tak uklidnit. Velká fyzická zátěž, jíž byla moje robustní tělesná schránka vystavena častými a dlouhými výpravami po bažinatém okolí baskervillského zámku, měla zase za následek to, že se u mě po delší době relativního klidu opět objevily symptomy nemoci, jejíž původ sahal až do časů mého dávného pobytu v nehostinném Afghánistánu. Vůbec jsem se tedy nemohl divit své ženě, když vzápětí po polibku na uvítanou rezolutně prohlásila, že nejméně na dva týdny je se všemi dobrodružstvími konec, neboť můj žalostný stav vyžaduje důkladný odpočinek. Načež se s láskyplnou starostlivostí i neúplatnou důsledností začala věnovat mé léčbě.

Můj zdravotní stav se rychle zlepšoval, po týdenním klidu na lůžku a speciální kúře, spočívající v popíjení léčivých čajů a konzumaci výhradně zeleninové stravy, jsem byl z nejhoršího venku. A právě tehdy mi přišel telegram od Sherlocka Holmese, v němž mi lapidárně sděloval: ”Potřebuji se s Vámi sejít. Mohu přijít zítra v šest večer? S.H.”

Moje žena, třebaže z pochopitelných důvodů chovala k Sherlocku Holmesovi city upřímného přátelství, zareagovala tentokrát (rovněž z pochopitelných důvodů) poněkud podrážděně:

“Jak si to pan Holmes vůbec představuje? Sotva se polomrtvý vrátíš z těch hrozných bažin, máš hned zas odjet kdo ví kam a bůhví na jak dlouho? Nikam tě nepustím, zůstaneš doma. A panu Holmesovi ve vší slušnosti oznámím, že s ohledem na tvůj současný zdravotní stav považuji za vyloučené vystavovat tě jakámukoliv stresu.”

Chvíli jsem mlčel a přemýšlel. Ano, ženino rozhořčení je oprávněné, vždyť můj přítel dobře ví, jak se mi zdravotně vede (či spíše nevede) a je tedy z jeho strany poněkud netaktní chtít mne seznamovat s nějakým dalším případem. Zamyslíme-li se však nad celou věcí z jiného úhlu pohledu, je to vůbec poprvé, kdy mne nevolá do svého bytu na Baker Street, ale má v úmyslu přijít za mnou. To by naopak svědčilo o určité ohleduplnosti, což při jeho chladné a na citové projevy tak skoupé povaze nelze chápat jinak než jako projev nejvřelejší náklonnosti. Tyto úvahy jsem sdělil své ženě a dodal:

“A hlavně, má drahá, nezapomínejme na jedno - nebýt Sherlocka Holmese, nikdy bychom se nepotkali!”

Pousmála se, sklonila ke mně hlavu a zašeptala:

“Vždyť já vím. Tak dobře, může přijít. Ale ty s ním nesmíš nikam odejít, slibuješ?”

Krátce před šestou se otevřely dveře mého pokoje a vstoupil Sherlock Holmes. Když se na mne pozorně zahleděl, zdálo se mi, že se na jeho tváři na malou chvíli objevil výraz radosti. Pak řekl:

“Výborně, Watsone! Vypadáte skvěle. Je vidět, že vegetariánská strava v kombinaci s bylinnými čaji z Ceylonu na Vás působí vskutku blahodárně!”

“Milý příteli”, vyjelo ze mě zmateně, “jak jste jen mohl poznat, že…”

“Nechme toho, Watsone”, usmál se Holmes, “jsem v časové tísni a ze všeho nejméně mám chuť na vysvětlování dedukčních triviálností. Raději si přečtěte toto”.

Sáhl do kapsy kabátu, vytáhl dnešní Dailly Mirror a ukázal mi na jeho zadní stránce tužkou podtržený inzerát. Četl jsem: Zítra v 15.30 ukončím svůj život. Na Paddingtonském nádraží skočím pod vlak přijíždějící ze Southamptonu. L.W.

“Co na to říkáte?” otázal se Holmes.

Po chvíli přemýšlení jsem odpověděl:

“Z lékařského, přesněji řečeno psychiatrického hlediska nejde o záležitost nijak výjimečnou. Mnoho lidí, hovořících o sebevraždě, nemá de facto v úmyslu tento čin uskutečnit. Spíše jsou z nějakého důvodu duševně dezorientováni, nacházejí se ve stavu, jemuž se v psychiatrickém slangu říká “tunelové vidění”. Jejich “sebevražedný” úmysl je ve skutečnosti jakýmsi výkřikem zoufalství - prosím, pomozte mi, nevím jak dál! Ostatně, proč by jinak tento člověk o své plánované sebevraždě informoval širokou veřejnost formou inzerátu v nejčtenějším deníku?”

Sherlock Holmes se trochu provinile pousmál:

“Musím vás poprosit o prominutí, milý Watsone, ale trochu jsem si s vámi zažertoval a neřekl vám všechno.”

A opět sáhl do kapsy, vyndal tentokrát hned tři starší výtisky stejných novin a podal mi je. Na poslední stránce každého z nich byl tentýž sebevraždou vyhrožující inzerát. Jedinou změnu představovaly iniciály na konci - zatímco dnes šlo o L. W., u dalších inzerátů jsem četl J. P., R. K. a W. K. Když jsem se podíval na datum, kdy tyto noviny vyšly, zjistil jsem, že se jednalo pokaždé o čtvrtek - 12. 5., 19. 5. a 26. 5. Holmes se mne ani nemusel zeptat na　moje mínění, neboť jsem vykřikl:

“To je do nebe volající chuligánství! Nějaký darebák dá do novin takovéto hnusné oznámení a potom někde zpovzdálí pozoruje, jak přijíždí policejní jednotka a v davu lidí na peroně pátrá po eventuálním sebevrahovi. A zřejmě se přitom náramně baví!”

Sherlock Holmes neodpověděl a pohroužil se do svých úvah, nikoli však nadlouho. Ozvalo se jemné zaklepání a do pokoje vstoupila má žena, následována inspektorem Lestradem. Ten se také hned ujal slova:

“Prosím o prominutí, pane doktore. Vaší ženě jsem se již omluvil. Byl jsem u vás, pane Holmesi, ale paní Hudsonová mi sdělila, že se nacházíte zde. Neosmělil bych se sem přijít, kdybych k tomu neměl tak závažný důvod.”

“Myslíte ta sebevražedná oznámení?” zeptal se Holmes.

“Přesně tak, pane. Již třikrát jsem tam poslal své lidi a zítra je tam budu muset poslat počtvrté, i když jsem si jist, že opět zbytečně. Je mi těch chlapců ze speciálního komanda opravdu líto. Pokaždé tam přijedou s tím nejušlechtilejším úmyslem zachránit život člověka, aby posléze odjeli s trapným pocitem, že si z nich nějaký lump vystřelil. A já si prostě nemohu dovolit je tam neposlat, protože kdyby přece jen k něčemu došlo, znamenalo by to konec mé kariéry. A nejen to. Na krku bych navíc měl obvinění z hrubého zanedbání služebních povinností.” Na Lestradově tváři se objevily smutné vrásky a detektiv se odmlčel.

“Právě jsme o této nanejvýš nepříjemné záležitosti mluvili s Watsonem”, ujal se slova Sherlock Holmes. “Zatím je velice obtížné o čemkoli spekulovat, neboť fakta, jež máme k dispozici, jsou víc než skoupá. Přece však - jak si vysvětlujete skutečnost, že pod každým tím oznámením jsou jiné iniciály?”

“Nemám nejmenší tušení”, odpověděl Lestrade.

“Nu, pokud se opravdu jedná o vtipálka, který se tímto způsobem baví na účet policie, pak jsem přesvědčen, že dříve či později jej smích přejde. Mám zkušenost, že podobní výtečníci si tak dlouho zahrávají s ohněm, až se nakonec sami spálí. Neklesejte na mysli, Lestrade. Přeji vám dobrou noc a pokud se objeví jakékoli nové informace, jsem vám pochopitelně k dispozici.”

Když detektiv odešel, zvedl se i Sherlock Holmes. Večer však již mezitím pokročil, takže mu moje žena navrhla, aby u nás přespal.

“Pane Holmesi, budu velice ráda, zůstanete-li dnešní noc u nás. Můžete přespat na této pohovce, kterou vám hned připravím. Vidím, že Vaše přítomnost má na mého manžela velmi pozitivní vliv a věřím, že rovněž vy se u nás cítíte dobře.”

Můj přítel souhlasil a tak jsme s ním strávili pěkný večer, vyplněný vzpomínáním na některé minulé případy, jakož i pozorným nasloucháním Holmesovým neobyčejně zajímavým úvahám o potenciálním využití některých nejnovějších poznatků z oblasti psychologie a sociologie v boji se zločinem. Mimo jiné jsme se dozvěděli, že Holmes ve volných chvílích pracuje na speciálním kriminologickém spisu “Sociologické determinanty psychologického profilu patologických zločinců”, o jehož sepsání jej požádala Akademická rada Oxfordské univerzity. Ke spánku jsme se uložili až kolem jedné v noci.

Ráno nás probudil hovor v předsíni a vzápětí moje žena tak jako včera uvedla do pokoje inspektora Lestrada. Detektiv měl unavenou tvář a opuchlá víčka, jas v jeho očích však prozrazoval, že se muselo přihodit něco významného, co případ, který mu tolik ležel na srdci, posunulo kupředu. To ostatně potvrdila i jeho první slova:

“Znovu prosím o prominutí, ale nemohl jsem jinak, než vás znovu vyhledat, pane Holmesi. Mám pocit, že v bezvýchodné temnotě tohoto případu jsem přece jen zahlédl jiskřičku naděje.”

Po tomto poněkud básnicky formulovaném úvodu se odmlčel, jako by se zamýšlel nad tím, jak nejlépe začít. Můj přítel se opřel v křesle a s pohledem upřeným ke stropu jej stručně vyzval:

“Pokračujte, prosím.”

“Víte, pane Holmesi”, začal Lestrade, “když jsem včera odcházel, věděl jsem, že celou noc neusnu. Sedl jsem si tedy ke stolu a začal se probírat běžnou agendou. Kromě jiných zločinů došlo v Londýně v minulých týdnech k několika loupežným přepadením obchodů se zlatými šperky. Nevím, jak se to stalo, možná, že jsem si podvědomě osvojil některé vaše dedukční postupy, o nichž jsem, proč to tajit, v minulosti nemíval příliš valné mínění - Lestrade se provinile pousmál - , zkrátka a dobře, když jsem ta přepadení vzájemně porovnával, ukázalo se, že k nim dochází pravidelně ve čtvrtek kolem třetí odpoledne. A tu jako zasažen bleskem náhlého poznání jsem si uvědomil, že to je ten den a ta hodina, kdy má docházet k sebevraždám na Paddingtonském nádraží. To přece nemůže být náhoda!”

“To jistě ne”, řekl Sherlock Holmes a zamyšleně dodal:

“Zajímavé, vskutku velmi zajímavé. A Váš názor, Lestrade?”

“Podle mne jde tomu zločinci o to, aby v době, kdy přepadává zlatnictví, odlákal elitní policejní jednotku a měl tak větší šanci, že se mu loupež zdaří.”

“To zní logicky”, řekl Sherlock Holmes a pokračoval:

“Znám vás především jako praktika, Lestrade, takže je mi celkem jasné, jak hodláte dál pokračovat. Máte zajisté v úmyslu dnes odpoledne nechat střežit všechna londýnská zlatnictví.”

“Přesně tak, pane Holmesi. Už jsem v tomto směru také začal činit neprodlené kroky. Hovořil jsem se svým nadřízeným a ten mi přislíbil poskytnutí veškerých volných policejních sil, takže nepochybuji o tom, že dnes odpoledne bude ten lump náš.”

“Kolik policistů budete mít k dispozici?” otázal se Holmes.

“Skoro dvě stovky”, odpověděl sebevědomě Lestrade.

Můj přítel se neznatelně pousmál:

“A víte, kolik je v Londýně zlatnických obchodů?”

“Detaily jsem se ještě nezabýval”, odvětil trochu zaraženě detektiv.

“Nu, právě detaily hrají v kriminalistice nejdůležitější roli. Já vám to mohu říct přesně - těch zlatnictví je 489. Když uvážíme, že u každého by měli hlídkovat nejméně dva policisté, pak více jak tři čtvrtiny těch obchodů zůstanou nehlídány.”

Lestrade zaraženě mlčel. Holmes se jej otázal:

“Mohl byste mi popsat vlastní průběh těch přepadení?”

Inspektor vytáhl z aktovky svazek papírů, chvíli v nich listoval a potom řekl:

“Scénář byl pokaždé stejný. Lupič si počkal, až v obchodě nikdo nebude a vstoupil. Podal prodavači tašku a s pistolí v ruce jej vyzval, aby ji naplnil šperky. Pak bez jakéhokoliv spěchu odešel. O tom, že jde vskutku o velmi otrlého padoucha svědčí to, že vždy při odchodu si ze své oběti ještě ztropil krutý žert. “Nezlobte se, prosím, že jsem vás okradl, ale nemohl jsem jinak”, pravil tichým a naoko zkroušeným hlasem. Co tomu říkáte, pane Holmesi?”

“Zatím nemohu říct nic, Lestrade, jen bych vás chtěl požádat o nahlédnutí do těch svědeckých výpovědí.”

Lestrade mu je beze slova podal.

Sherlock Holmes se ponořil do jejich pročítání a okolní svět pro něj jakoby přestal existovat. Uplynula čtvrthodina, pak půlhodina a můj přítel stále s napjatým výrazem ve tváři zkoumal spis. Některé stránky jen zběžně přehlédl, u jiných se zastavil déle, občas si napsal nějakou poznámku nebo se s pohledem upřeným ke stropu na chvíli zamyslel. Lestrade se na mne občas rozpačitě podíval nebo si nervózně poposedl, já jsem ho ale pokaždé mimikou očí vyzval, aby zůstal v klidu. Náhle Holmes hodil papíry na stůl a vykřikl:

“Stává se ze mne starý osel, Watsone!”

Udiveně jsme se na něj s inspektorem podívali, Holmes však dál pokračoval ve svém sebemrskačském obviňování:

“Nedávno jsem svou vlastní hloupostí málem zavinil smrt sira Henryho Baskervilla. A teď skoro hodinu hledím do těch papírů, ačkoli celý problém je jasný na první pohled!”

Lestrade udiveně zakoktal:

“Vy… vy jste to vyřešil?”

Holmes se mezitím uklidnil a odpověděl:

“Samozřejmě. Ostatně, podívejte se sám” a podal Lestradovi lístek s poznámkami.

Lestrade se do nich začetl a když jsem se mu podíval přes rameno, viděl jsem, že mimo jiné obsahují jména obětí oněch loupežných přepadení. Nebyl jsem z toho příliš moudrý a pokud se týče Lestrada, také na něm bylo vidět, že marně hledá nějaké logicky zdůvodnitelné souvislosti, jež vedly Holmese k jeho závěrům. Když uplynulo asi deset minut, můj přítel se inspektora poněkud netrpělivě otázal:

“Nic Vás nenapadá?”

A aniž čekal na odpověď, pokračoval:

“Podívejte se - jako první byl oloupen pan John Pearcy. Ke druhému přepadení došlo ve zlatnictví, jehož majitelkou je Ruth Kennedyová. A do třetice se obětí stal William Kirkpatrick. A nyní si všimněte, jakými iniciálami jsou podepsány ty inzeráty.”

Lestrade chvíli přemýšlel a potom užasle hlesl:

“Takže dnes má dojít k přepadení zlatnictví, jehož majitel má jméno začínající iniciálami…”

“Pochopitelně”, řekl suše Holmes.

Do inspektora opět vjela jeho obvyklá energie a začal před námi spřádat své plány:

“Okamžitě dám zjistit, která zlatnictví v Londýně patří majitelům, na něž se hodí ony iniciály a potom…”

Můj přítel ho však přerušil:

“Před chvílí jsem se o sobě vyjádřil jako o jistém tažném zvířeti nepříliš velké inteligence”, řekl s úsměvem, “takový osel ale přece jen nejsem, abych neznal jména všech majitelů londýnských zlatnictví. Nuže, možnosti jsou pouze dvě - jedná se o pana Lyndona Wellse, který vlastní malý krámek s bižuterií na Yellowcross a o Leona Wriethama, majitele nejvyhlášenějšího londýnského obchodu se zlatými prsteny na Sheakaspearestreet. Mám všechny důvody předpokládat, že náš lupič si vybere druhou možnost, neboť mu zde kyne mnohem tučnější kořist. Lestrade, sejdeme se v půl třetí v Leshammu. Vezměte s sebou dva konstábly, oblečené pochopitelně v civilu. Vydáme se pak ke zlatnictví pana Leona Wriethama na Shakaspearestreet. Trochu to tam znám a doufám, že se nám podaří ten obchod nějak nenápadně pozorovat.”

Holmes se pak obrátil ke mně:

“A Vám, milý Watsone, přijdu večer povědět, jak to celé skončilo.”

Když Holmes s Lestradem odešli, zmocnil se mne zvláštní, to tohoto okamžiku nepoznaný pocit. Dosud jsme vždy chodili na podobné nebezpečné výpravy s Holmesem spolu a nikdy jsem nepociťoval panický strach či nezvladatelnou úzkost jako nyní, kdy jsem v klidu a pohodlí domácího prostředí čekal, jak to všechno dopadne. Marně mne moje žena uklidňovala, marně se snažila přesvědčit mě, že čtyři muži si jistě poradí s jedním, byť ozbrojeným lupičem. Strach o mého přítele mne neopouštěl, v duchu jsem si představoval, co všechno by se mohlo stát, neustále jsem musel myslet na Lestradeho charakteristiku toho odporného individua, kterému nestačí, že své oběti oloupí, ale navíc se jim s nepochopitelným cynismem vysměje do očí. Bylo mi jasné, že takový padouch se nezastaví před ničím, při zatýkání bude klást zuřivý odpor a nebude se ani na okamžik zdráhat použít svou zbraň.

Čas se neuvěřitelně vlekl.

Když moje žena viděla, jak jsem nervózní a celý nesvůj, nakonec se nade mnou slitovala a řekla:

“Jestli chceš, můžeš se rozjet za Holmesem, určitě to ještě stihneš. Neposílám tě za ním s lehkým srdcem, uvědomuji si však, jak ti je, když tady máš nečinně sedět a čekat. A navíc - zažili jste již s panem Holmesem tolik společných dobrodružství, že by nebylo dobré ani moudré, kdybych tě držela doma a nedopřála ti, abys i tentokrát mohl být po jeho boku. Jenom tě snažně prosím, buď opatrný a do ničeho se bezhlavě nepouštěj.”

Udivený a šťastný zároveň jsem pouze vyhrkl:

“Díky, drahá!”

A pak už šlo všechno ráz naráz - rychle se obléknout, do kapsy pláště strčit revolver, přivolat drožku…

Bylo půl třetí, když jsem přijel na Pestalozzigarden, kde jsem přikázal zastavit a dal drožkáři požadovaný obnos. Mnohé jsem se již od Holmese přiučil, takže jsem věděl, že nechat se zavézt až ke zlatnictví by byla nebetyčná hloupost a že zbytek cesty musím z konspiračních důvodů ujít pěšky.

Když jsem dospěl na východní okraj Shakaspearestreet a přehlédl ji po celé její délce, zarazil mne čilý ruch, který zde vládl. Sám sebe jsem se v duchu ptal, bude-li to množství lidí, proudících po tomto širokém bulváru, výhodou pro nás či pro zločince.

Na dlouhé uvažování ovšem nebyl čas, musel jsem se vydat po ulici a nenápadně hledat zlatnictví a Holmese. Naštěstí už po nějakých sto krocích jsem spatřil veliký honosný dům, jehož vývěsní štít hlásal, že právě zde se nachází “náš” obchod se zlatými prsteny. Prakticky současně jsem zahlédl vysokého štíhlého muže, stojícího naproti a hledícího s neobyčejným zájmem do výkladu s hudebními nástroji, ve skutečnosti však pozorujícího v odrazu skleněné výplně vchod do zlatnictví. Poznal jsem v něm i přes zdařilé přestrojení za námořního důstojníka svého přítele a nenápadně jsem k němu přistoupil. Aniž odvrátil oči od klarinetů a pozounů, Holmes tiše řekl:

“Výborně, Watsone! Ani nevíte, jak mne těší, že jste tady. Ale co vaše žena?”

“Sama mne za vámi poslala.”

“Tak to jsem rád dvojnásob, že jste neutekl, ale přišel s jejím souhlasem. Teď dávejte pozor - ten muž s brýlemi a knírkem asi padesát yardů odtud je Lestrade. Strážníci stojí na začátku a konci ulice pro případ, že by se pachateli podařilo nám uprchnout. Jste ozbrojen?”

“Můžete být bez starostí, mám s sebou jako vždy revolver.”

“Právě to mně ovšem starosti dělá - zajisté si myslíte, že nás čeká setkání s padouchem, který je rovněž ozbrojen a jste připraven při jeho sebemenším pokusu o odpor okamžitě střílet. Nemám pravdu?”

“Máte.”

“Takže, milý příteli, zakazuji vám použít zbraň!”

“Ale proč? To se máme raději nechat postřílet? Zapomněl jste snad, co o tom ničemovi říkal Lestrade?”

“Ne, nezapomněl, Watsone, opakuji však, že střílet nesmíte!”

Zde jsme však tuto menší hádku museli ukončit, neboť naši pozornost upoutal muž, který právě přišel ke zlatnictví a s jakousi nerozhodností či dokonce obavami se rozhlížel kolem sebe. V první chvíli mne napadlo, že toto náš zločinec rozhodně být nemůže, vždyť jeho chování vůbec neodpovídalo mým dosavadním představám o brutálním a nebezpečném individuu. Holmes mi však nenápadně dal znamení, abych se připravil - bylo tedy jasné, že právě tento plachý a roztěkaný muž dobráckého vzezření je ten, na koho tu čekáme. Když konečně vstoupil dovnitř, Holmes se mne s úsměvem zeptal:

“Tak co myslíte, Watsone, je to on?”

S laskavým svolením autora převzato z blogu Jana Hofírka

19.10.2014, Jan Hofírek | přečteno: 1359x | karma článku: 57 | ID: 475255