Na stránkách šachových knih a časopisů se občas vedou víceméně akademické diskuse o tom, kdo byl největším šachistou všech dob. Uvádějí se jména jako Morphy, Capablanca, Fischer…, aniž se bere v potaz, že jednoho každého z těchto šachových velikánů nelze poměřovat ryze individuálně a izolovaně, ale pouze v kontextu jeho doby, síly jeho soupeřů atd., a že tedy odpověď na výše uvedenou otázku je fakticky nemožná. Jestliže se nyní chci pokusit o jakési historické expozé vývoje šachové hry pod zorným úhlem tvorby velkých mistrů minulosti, pak jde jen a pouze o jakýsi orientační, ryze subjektivní přehled bez nároků na univerzální platnost či dokonce “vědeckost”.
Za “otce” moderního šachu bývá obvykle označován rakouský mistr a pražský rodák Wilhelm Steinitz (1836-1900). Domnívám se však, že prvním, kdo si tento “čestný titul” zaslouží, byl geniální Francouz André Francois-Danican-Philidor (1726-1795). Ve své době neměl vážnější konkurenci, po pařížských mistrech prokázal svou převahu i nad nejlepšími šachisty Londýna a Berlína. Jako vynikající teoretik se však především proslavil svou knihou Analýza šachové hry, která zásadním způsobem ovlivnila další generace šachistů. Na Philidorově knize se “vyučili” např. Howard Staunton, Adolf Anderssen a mnoho jiných. Philidorův epochální objev, že totiž nikoli postavení figur, ale konfigurace pěšců určují v konečné instanci charakter dané pozice, sformulovaný do slavného výroku “pěšci jsou duší hry”, vedl k výrazné revizi dosavadních náhledů na správné vedení šachové partie.
Následující “pophilidorovská” doba až do Steinitze nic zásadního nepřinesla - šachová hra prožívala své romantické období, jehož vyvrcholením byl slavný zápas Morphy - Anderssen. Přesvědčivé vítězství “šachového meteoru” z Ameriky nad německým “králem kombinace” v Paříži 1858 však nebylo ničím víc než triumfem jednoho šachového romantika nad druhým. Domnívám se, že Morphyho přínos pro vývoj šachu se všeobecně dost přeceňuje. Jeho ostré taktické vidění a zaměřenost na rychlý vývin a přehrání soupeře v zahájení sice vedly k impozantním kombinačním konstrukcím, ovšem (např. ve srovnání právě s Anderssenem) nejednalo se ani tak o převahu kvalitativní, jako spíše kvantitativní. Morphy byl prostě “jen” lepší kombinační hráč než Anderssen a další.
Onu “novou kvalitu” přinesl do šachu až první oficiální mistr světa Wilhelm Steinitz. Právě studium partií zápasu Morphy - Anderssen přivedlo Steinitze k objevení a následnému vypracování zásad poziční hry, takže jej můžeme nazvat prvním “vědeckým” šachistou. Ze Steinitzových partií se můžeme mnohému přiučit i dnes a myslím si, že jsou ideálním studijním materiálem právě pro začínající šachisty, neboť se v nich harmonicky snoubí poziční cit s konkrétním plánem hry, strategické myšlení s přesným odhadnutím kulminačního bodu taktického úderu.
Jak je ovšem možné, že tento šachový “myslitel” byl poražen a sesazen z trůnu “hráčem” Emmanuelem Laskerem? Mám za to, že příčinou Steinitzovy prohry v obou jeho zápasech s Laskerem nebyla - jak se všeobecně míní - tzv. “hra proti pozici” bez přihlédnutí k psychologickému profilu soupeře. Naopak - tento Steinitzův styl považuji za správný, psychologie v šachu rozhodně nemá tu roli, jaká se jí obvykle připisuje a “čisté” šachy, o které první mistr světa vždy usiloval, jsou bezesporu tím nejlepším, “nejobjektivnějším” způsobem hry. Tím skutečným důvodem Steinitzovy “neschopnosti” přehrát Laskera byl určitý dogmatismus, k němuž dospěl při svém zkoumání principů poziční hry a této jeho jediné slabosti Lasker mistrně využil. Steinitz neznal, či lépe řečeno nechtěl znát žádné výjimky z pravidel svých pozičních kánonů a z tohoto důvodu se nedokázal přizpůsobit Laskerovu “hráčskému”, “nekorektnímu” stylu hry, v němž naopak ony “výjimky z pravidel” měly nezastupitelnou roli. Šachové kyvadlo, které Lasker “vychýlil” svou hrou do polohy “antiracionalismu” a “psychologismu”, se vrátilo do svého “správného” postavení v r. 1921, kdy byl “hráč” Lasker poražen “chladným šachovým strojem” Capablankou. Tedy Steinitzovým žákem, který ovšem neopakoval chyby svého učitele.
Dříve ale, než přejdeme ke Capablankovi, je nutné zmínit se ještě o jednom šachistovi, který se sice v “laskerovské éře” nestal mistrem světa z důvodu nepříznivých mimošachových okolností, ovšem ve svých nejlepších letech Laskera zcela jistě předčil. Byl to “šachový Spinoza” Akiba Rubinstein, nazývaný tak pro svůj na železné logice a přísných zákonitostech vybudovaný styl hry. Rubinstein jako málokterý jiný se šachu zcela oddal, bádat a hloubat nad jeho zákonitostmi se stalo doslova jeho vášní. Tato neobyčejná pracovitost a láska k šachu z něj učinily šachového myslitele par excellence. Rubinsteinovy nejlepší partie, především “rubinsteinovsky” rozehrávané věžové koncovky, jsou trvalým dědictvím jeho génia, z něhož se učí všichni, kdo usilují o opravdové porozumění “královské hře”, o proniknutí k samým kořenům jejího tajemství…
Kubánec José Raúl Capablanca, který svým vítězstvím nad Laskerem ukončil jeho 27leté držení titulu mistra světa, je poprávu považován za největšího génia v historii šachu. Jeho strojově přesné, jakoby intuitivní rozehrávání partií (a především pak koncovek), v němž nebylo místa pro žádné experimenty, nejasnosti nebo zbytečné tahy, ale pouze pro krystalickou čistotu ideí, vyvolávalo u jeho současníků takřka mystický dojem “neporazitelného šachového stroje”. Tomuto dojmu nakonec ke své škodě podlehl i sám Capablanca. Unaven neustálými výhrami a naprostou dominancí v šachovém světě přestal na sobě pracovat, začal hrát ležérně a když se objevil jiný génius, totiž Alexander Aljechin, který se kromě šachového umění vyznačoval i fanatickou vůlí po vítězství, nedokázal mu vzdorovat. To však nic nemění na tom, že Capablankovi patří zcela výsadní místo v šachové historii a sbírka jeho vybraných partií by neměla chybět v knihovně žádného šachisty.
Aljechin, tento “Morphy 20. století”, přistupoval k šachu jednak jako k umění, ale též jako k intelektuálnímu boji. Aljechinův kombinační, neoromantický herní styl vycházel z perfektního ovládání poziční stránky šachu, přičemž síla jeho hry byla ještě stupňována příslovečnou “aljechinovskou” bojovností a vůlí po vítězství. Na zápas s Capablankou se připravoval dlouhá léta detailním studiem jeho partií a do Buenos Aires, kde se zápas na podzim r. 1927 konal, přijel na rozdíl od svého soupeře výborně připraven. Přestože byl Capablanca bezesporu “lepším” šachistou než Aljechin, v jejich vzájemném souboji to “nedokázal dokázat” - strhující střetnutí těchto dvou šachových gigantů rozhodl ve svůj prospěch bojovnější a urputnější Aljechin a stal se tak pátým mistrem světa.
Studiem Aljechinových partií získalo již několik generací šachistů neocenitelný vhled do hloubky a krásy kombinačních variací. Tento fenomenální ruský mistr se vždy snažil najít v šachu “božskou jiskru” nadčasového, transcendentního Umění. Mnohé Aljechinovy partie (např. s Bogoljubovem v Hastingsu 1922, s Rétim v Baden-Badenu 1925, 11. partie zápasu s Capablankou) se právem řadí mezi nesmrtelné perly šachové tvorby…
V roce 1935 Aljechin v důsledku svého sklonu k alkoholu prohrál zápas s holandským vyzývatelem Maxem Euwem. Dva roky poté, když uvedl svou životosprávu do pořádku, Euweho v odvetném zápase porazil a stal se tak prvním mistrem světa, který se vrátil na trůn po ztrátě titulu.
Když v r. 1946 Aljechin jako mistr světa zemřel, zůstal šachový trůn po dobu dvou let neobsazen. V r. 1948 se v Haagu a Moskvě uskutečnil zápasový turnaj pěti nejlepších světových šachistů, z něhož jako nový mistr světa přesvědčivě vzešel sovětský velmistr Michail Botvinnik, jenž měl být v následujících několika desetiletích hlavní postavou světového šachu.
Botvinnik nejenže nebyl géniem jako většina jeho předchůdců na šachovém trůnu, ale dá se říci, že mu chyběl i talent. Šachy se naučil hrát poměrně pozdě, až ve 12 letech, ovšem výkonnostně začal rychle stoupat. Byl to svým způsobem zvláštní člověk - na jedné straně přesvědčený komunista, na straně druhé asketicky žijící “šachový fanatik”, proslulý svou mimořádnou pracovitostí, tvrdostí k sobě samému a bezvýhradným oddáním se šachu hraničícím až se sebeobětováním. Své životní poslání, kterému všechno podřídil, spatřoval v tom, že získá pro Sovětský svaz titul mistra světa v šachu. Tyto jeho vlastnosti mu umožnily nejen se vypořádat s “nepřízní osudu” v podobě pozdního seznámení se šachovou hrou, ale i šachově růst. V r. 1927 již hrál v přeboru SSSR, v letech 1931 a 1933 pak v přeborech své země zvítězil a stal se všeobecně uznávanou “jedničkou” mezi sovětskými velmistry. Následovaly úspěchy na silných mezinárodních turnajích, především 1. místa v Moskvě 1935, v Nottinghamu 1936 a Groningenu 1946. Když se v r. 1948 stal mistrem světa, nikdo nepochyboval o tom, že na šachový trůn usedl důstojný nástupce velkého Aljechina.
Botvinnikův šachový styl se vyznačoval vzácnou univerzálností, mimořádně přesnou hrou vycházející z encyklopedických znalostí nejrůznějších systémů zahájení a výrazným kombinačním cítěním. Byl - po Steinitzovi - dalším “ideologem” a “novátorem”, průkopníkem nových myšlenek, směrů a cest v chápání šachové hry, kterou považoval za vědu a takto k ní i vždy přistupoval. I ti, kdo nesouhlasili s jeho světonázorovým přesvědčením, uznávali jeho šachovou velikost a myslitelskou výjimečnost.
Botvinnik byl mistrem světa (se dvěma přestávkami, kdy prohrál, ale v odvetném zápase znovu vyhrál se Smyslovem a Talem) celých 15 let. Někdy bývá nazýván “patriarchou šachu ” a opravdu - z jeho šachového odkazu můžeme načerpat nesmírně mnoho. Zmínil bych alespoň čtyři svazky jeho Analytických a kritických prací a turnajovou knihu Zápasový turnaj o titul absolutního přeborníka SSSR. Tu pokládám za natolik významnou a nepostradatelnou, že ji překládám do češtiny. Po skončení aktivní činnosti vedl Botvinnik dlouhá léta šachovou školu, z níž vzešlo mnoho vynikajících velmistrů a zabýval se rovněž možností sestrojení šachového počítače, schopného soupeřit s lidmi.
Vasilij Smyslov vystřídal na jeden rok Botvinnika na šachovém trůnu a sehrál s ním 3 zápasy. Tento šachový virtuóz, jehož filigránská technika se stala pověstnou a byla srovnávána s Capablankovou, patřil po několik desetiletí k předním světovým šachistům. Smyslovovy partie s jejich dokonalým “prstokladem” jsou výborným učebním materiálem pro chápání technicko-poziční hry a jeho kniha Hledání harmonie se právem řadí mezi klasická díla šachové literatury.
Dalším velikánem šachu, který “odebral” a po roce zase “vrátil” Botvinnikovi titul mistra světa, byl Michail Tal. “Šachový Paganini”, “kouzelník z Rigy” - tojsou jen dva z mnoha přídomků, kterými šachový svět tohoto fenoména obdařil. Talova hra, založená na programovém “antiracionalismu” spojeném s intuitivními, často nekorektními a v dřívějších dobách šachu nevídanými kombinačními eskapádami mu vynesla jednak obrovskou oblibu mezi šachovými příznivci a rovněž titul mistra světa, když v roce 1960 rozdrtil Michaila Botvinnika, neschopného najít na Talovu výbušnou hru adekvátní recept. O Botvinnikově velikosti ovšem svědčí to, že poté, co po prohře důkladně prostudoval styl hry svého přemožitele a našel v něm řadu slabin, dokázal v odvetném zápase Tala porazit a opět získat titul nejlepšího světového šachisty.
V roce 1963 se Botvinnikovým vyzývatelem stal velmistr arménského původu Tigran Vartanovič Petrosjan, vítěz mimořádně náročného turnaje kandidátů na karibském ostrově Curagao, který je dodnes obestřen řadou dohadů o údajné dohodě sovětských šachistů, podle které měli ve vzájemných partiích remizovat, aby eliminovali nástup Fischera.
Petrosjanova šachová dráha byla velmi pozvolná a nenápadná a stejně tak “nenápadná” byla i jeho hra. Ačkoliv byl Petrosjan kombinačně mimořádně vyspělým šachistou, uchyloval se jen velmi zřídka k taktickým postupům. Přednost dával dokonalé strategii a pozvolnému zesilování pozice s neustálým zřetelem na včasné odvracení i těch nejmenších soupeřových hrozeb. “Železný Tigran” byl často za svůj herní projev kritizován, ovšem zůstal mu po celý život věrný. Možná právě díky němu porazil v zápase o titul mistra světa stárnoucího Botvinnika a v roce 1966 mladého Borise Spasského.
Spasskij si z porážky v zápase s Petrosjanem vzal poučení a když se o tři roky později po vítězném tažení turnajem kandidátů znovu dostal k boji o nejvyšší titul, měl v něm Petrosjan tentokrát mnohem těžšího soupeře. Boris Spasskij, šachista vzácně univerzálního stylu se schopností měnit “rytmus” hry a postřehnout sebemenší taktické motivy, přistoupil ke druhému zápasu s Petrosjanem mnohem odpovědněji, přičemž jeho trenér Igor Bondarevskij odvedl obrovský kus práce při přípravě svého svěřence na mimořádně těžký boj s “neprůstřelným” Petrosjanem. Spasskij po vynikajícím výkonu přesvědčivě zvítězil a stal se ve svých 32 letech desátým mistrem světa.
V roce 1972 obhajoval Spasskij svůj titul v legendárním “zápase století” s americkým velmistrem Robertem Fischerem, který se k utkání se Spasským probojoval neuvěřitelnou sérií dvaceti výher v řadě, kterých dosáhl v mezipásmovém turnaji a v zápasech turnaje kandidátů, kdy rozdrtil Marka Tajmanova 6 : 0, Benta Larsena rovněž 6 : 0 a nakonec Tigrana Petrosjana 5 : 1. Zápas Spasskij - Fischer byl po dlouhých desetiletích prvním soubojem o titul mistra světa, kdy spolu nehráli dva sovětští šachisté.
Prohra Spasského v tomto principiálním souboji s fenomenálním Američanem byla vyvrcholením krize, v níž se sovětský šach nacházel zhruba od zápasu Petrosjan-Botvinnik, 1963. Sovětský šach se jakoby vyčerpal, dřívější bohatý rezervoár mladých talentů byl najednou prázdný a stávalo se čím dál zřejmější, že v SSSR není šachista, který by se mohl Fischerovi postavit. Po Američanově triumfu se naopak zdálo, že se splní jeho sebevědomá předpověď, podle níž na šachovém trůnu zůstane 30 let! Ovšem - a to je bezesporu paradoxem šachových dějin - právě v této době se zcela nečekaně objevil šachista, který měl dějiny královské hry zcela zásadně změnit…
Když v r. 1971 zvítězil v silně obsazeném Aljechinově memoriálu v Moskvě 19 letý Anatolij Karpov, Michail Botvinnik tehdy prohlásil: “Dobře si dnešní den zapamatujte. Objevila se u nás šachová hvězda první velikosti!” Botvinnikova slova se ukázala být prorockými, ovšem v době, kdy je pronesl, ještě nikdo (a možná ani sám Botvinnik) nemohl tušit, že v osobě tohoto drobného, skoro neduživého chlapce z Tuly přichází nový mistr světa a tvůrce “postfischerovské” éry…
Karpovova šachová dráha začínala pozvolna, ovšem počínaje rokem 1973 nabrala neuvěřitelnou akceleraci. Jako juniorský mistr světa získal Karpov právo účasti na mezipásmovém turnaji v Leningradu - a po úžasném výkonu jej vyhrál. Tím se zařadil mezi 8 hráčů, z nichž měl formou vylučovacích zápasů vzejít vyzývatel mistra světa Fischera. Ve čtvrtfinále se Karpov utkal s vynikajícím velmistrem Lvem Polugajevským a přesvědčivě ho porazil. V semifinále na něj čekal exmistr světa Boris Spasskij…
Ten v té době již překonal pozápasové trauma z prohry s Fischerem a nacházel se ve famózní formě. Ve velkém stylu zvítězil v mimořádně silně obsazeném 41. mistrovství SSSR a ve čtvrtfinále turnaje kandidátů rozdrtil Roberta Byrna. Byl pevně rozhodnut probojovat se k odvetnému zápasu s Fischerem a před střetnutím s Karpovem platil za favorita. Stalo se však něco nečekaného…
V první partii Spasskij zvítězil a zdálo se, že jeho vítězná série pokračuje. Tato porážka však Karpova nezlomila, spíše naopak. V následujících deseti partiích čtyřikrát vyhrál a ani jednou neprohrál, přičemž ještě víc než výhra 4 : 1 udivoval způsob, jakým byla dosažena. Karpov zcela dominoval, Spasskij se proti jeho přesné a efektivní hře nedokázal nijak prosadit a na konci zápasu se nacházel ve stavu psychického šoku. Drtivé Karpovovo vítězství nad Spasským zastínilo Fischerovu výhru před dvěma roky a bylo jasné, že mistru světa vyrostl nebezpečný protivník. Když Karpov výhrou nad Korčným ve finále turnaje kandidátů překonal i poslední překážku a stanul před samotným Fischerem, Američan couvl. Hrát s Karpovem odmítl, přičemž záminkou se mu stalo údajné nesplnění jeho (mimochodem nerealistických a nesportovních) požadavků ze strany Mezinárodní šachové federace. Anatolij Karpov byl tedy 12.4.1975 prohlášen 12. mistrem světa.
Následující desetiletí lze bez nadsázky nazvat “Karpovovou érou”. Nový šampión cestoval po světě a vyhrával jeden turnaj za druhým. Pravidelně dostával tzv. šachového Oskara jako nejlepší šachista roku. Dvakrát (v r. 1978 a 1981) porazil v zápase o titul mistra světa vyzývatele Korčného.
Co však nejvíce fascinovalo, to byl způsob hry nového mistra světa. Objevil se totiž šachista, který hrál úplně jinak než ostatní, jehož tahům, plánům a koncepcím nikdo nerozuměl a jehož mistrná strategie a neomylný poziční cit se nacházaly mimo oblast chápání jeho soupeřů. Asi nejlépe to vyjádřil Spasskij, který jednou Karpovovi řekl: “Nemohu s Vámi hrát, protože nerozumím způsobu Vašeho myšlení.” Karpov takřka neprohrával a své soupeře porážel elegantní, přirozenou a zdánlivě jednoduchou, ve skutečnosti však mimořádně rafinovanou a takřka k dokonalosti přivedenou poziční hrou. Racionalita, efektivnost a bezchybná technika - to byly hlavní atributy jeho šachového stylu. Karpov jednou napsal: “Ideálem v šachu může být jen syntetický obraz, k němuž se podle mého názoru nejvíce přiblížil Capablanca.” S první polovinou tohoto výroku naprosto souhlasím, s druhou nikoli. Byl to podle mne naopak právě Karpov, kdo se nejvíce přiblížil k “ideálním” šachům a jehož styl hry překonával vše, k čemu dosud šachová hra ve svých dějinách dospěla. Karpov též napsal napsal řadu šachových knih, které (zvláště pak sbírka jeho nejlepších partií) jsou neocenitelným zdrojem poučení pro všechny milovníky šachu.
Karpov měl jedinou slabinu - totiž sebe samého. Ale vážně - jeho subtilní tělesná konstituce (vážil pouhých 55 kg!) mu neumožňovala hrát v plné síle dlouhé, bezlimitové zápasy, které v té době se opět dostaly do módy. V r. 1978 v zápase o titul mistra světa s Korčným prohrál v závěru tříměsíčního maratónu tři partie za sebou a teprve poté s vypětím všech sil dosáhl vytouženého vítězství. S Kasparovem v r. 1985-86 pak v půlročním, bezkonkurenčně nejdelším zápase o světové prvenství skvěle začal, vedl 5:0, ale poslední, šesté výhry tentokrát nebyl schopen dosáhnout. Zápas byl nakonec za stavu 5:3 (při 40 remízách!) pro Karpova anulován a půl roku nato v novém zápase Kasparov zvítězil. Tito dva šachisté pak spolu sehráli ještě 3 zápasy o nejvyšší titul (dohromady tedy 5!). Jeden z nich skončil remízou a ve dvou těsně vyhrál Kasparov.
Garry Kasparov byl do jisté míry antipodem Karpova - hrál útočně, pověstnými se staly jeho oběti pěšců za získání iniciativy, dokonale ovládal nejrůznější zahájení. Jeho patnáctiletá “vláda” nad světovým šachem skončila v r. 2000 prohrou s Vladimírem Kramnikem. Poté sice Kasparov zanechal aktivního šachu, napsal však monumentální pětisvazkové dílo s názvem Moji velcí předchůdci a třísvazkový Nesmiřitelný souboj, věnovaný jeho zápasům s Karpovem.
Kasparovův přemožitel Vladimír Kramnik zvolil v zápase zvláštní taktiku, kdy oživil a přetransformoval tzv. berlínskou variantu španělské hry - Kasparov nedokázal proti této “zdi” najít odpovídající postup a Kramnik se po skvělém výkonu stal dalším mistrem světa, který (stejně jako Kasparov!) vyšel ze slavné Botvinnikovy šachové školy. Michail Botvinnik totiž po skončení aktivní šachové kariéry založil speciální školu pro mimořádně nadané mladé šachové talenty z celého Sovětského svazu, z níž v průběhu let vzešla řada velmistrů mimořádného formátu.
Dvoukolový turnaj, který byl uspořádán v roce 2007 v Mexiku a jehož se zúčastnilo 8 nejlepších světových hráčů, přinesl Vladimíru Kramnikovi zklamání v podobě 2. místa a ztráty titulu. Novým mistrem světa se po zásluze stal indický velmistr Višvanáthán Ánand, který měl do té doby za sebou množství oslnivých vítězství na nejrůznějších turnajích a který jako jeden z pouhých pěti světových šachistů pokořil bájnou hranici 2 800 ELO bodů.
V té době ovšem o sobě začínal dávat vědět “šachový Mozart” - totiž norské zázračné šachové dítě Magnus Carlsen. Raketový vzestup tohoto hráče, který se stal již ve 13 letech velmistrem, především však jeho “železobetonový” stal hry, v němž se jeho soupeřům nedařilo objevit sebemenší slabinu, dávaly tušit, že zde máme co do činění s pravděpodobným Ánandovým nástupcem. A skutečně - po vítězství v turnaji kandidátů, který se hrál začátkem roku 2013 v Londýně, nezaváhal Carlsen ani v indickém Madrásu, kde se utkal koncem téhož roku s Ánandem. Nedal mistru světa ani tu nejmenší šanci a po fantastické, takřka “počítačově” přesné hře zvítězil 3 : 0 (při 7 remízách).
Současným mistrem světa v šachu je tedy Nor Magnus Carlsen, který je zároveň šachistou s nejvyšším ELEM, jakého bylo kdy dosaženo - jeho 2 881 bodů odsunulo do té doby nedostižného Kasparova na druhou příčku historických tabulek. Carlsen atakuje magickou a dá se říci i “nadlidskou” hranici 2 900 ELO bodů…
Tady tedy (prozatím!) historie zápasů o titul mistra světa v šachu končí. Ovšem ne na dlouho. Po senzačním vítězství v turnaji kandidátů se mnohými již “odepisovaný” Ánand znovu prodral k zápasu o nejvyšší titul a v brzké době tedy čeká šachový svět další souboj “šachového Mozarta” Magnuse Carlsena s “tygrem z Madrásu” Višvanáthánem Ánandem…
2024 ©