Období: květen 2015

… Hlavně zachovat klid a nenechat se ničím rozptylovat, zvláště ne nějakými slabošskými pocity. Vždyť je to jen rutinní zákrok, který určitě zvládnu. Jediný problém je snad v tom, že dnes to dělám poprvé a tak mám trochu trému. Je tu ale se mnou šéf a kdybych něco přece jen zpackal, tak nad tím jistě přivře oko. No vida, teď se na mne povzbudivě usmál, pacientka je už v narkóze, takže se do toho dám. číst dál

Tedy (přesněji řečeno) bez televizoru. Je to zajímavý život - svérázný, "protiproudový" a - troufám si říci - i dobrodružný. Nevěřili byste, co všechno si člověk na svoji adresu vyslechne jen proto, že se "nekouká na bednu". Zároveň však (když už si sám o sobě pomalu začíná myslet, že je exot a mimoň) postupně zjišťuje, že "v tom nejede sám", že (ačkoli jich není mnoho), přesto tu a tam existují podobní exoti, kteří netráví večery hltáním Ordinace na červené louce. A že to v žádném případě nejsou lidé blbí a nevzdělaní, ale právě naopak - optimističtí, přátelští a ... svérázní. číst dál

video číst dál

"Připouštím, že bychom si Mohameda museli velmi vážit, kdyby po sobě zanechal učení o míru a pokoji mezi lidmi. Jestliže však obchodník s velbloudy vyvolá ve svém bydlišti vzpouru, jestliže svým spoluobčanům vnucuje víru, podle níž s ním mluvil archanděl Gabriel, jestliže se chlubí tím, že se dostal do nebe a tam obdržel onu nesmyslnou knihu, která na každé své stránce uráží zdravý rozum, jestliže - aby si zjednal vážnost - prošel svou zemí s ohněm a mečem, jestliže zabíjel otce, unášel dcery a zajatce stavěl před volbu přijmout jeho víru nebo zemřít - to je mimo jakoukoliv pochybnost něco, co nemůže žádný člověk ospravedlnit, ledaže se jako muslim narodil a tato pověra mu zatemnila mysl." číst dál

PERLIČKY číst dál

Kniha Petra P. Hájka Smrt v sametu je – jak již naznačuje její název – jakýmsi volným pokračováním jeho předchozího díla Smrt ve středu. Jedná se o další autorův pokus o „antimainstreamové“ zhodnocení současného stavu západní civilizace, resp. kritický pohled na její směřování k Fukuyamově konci dějin, ovšem s opačnými znaménky. číst dál

Třetí vydání během relativně krátké doby – už to samo o sobě vypovídá o mnohém. V případě knihy Jana Balabána Možná že odcházíme těch pozitiv registrujeme pochopitelně mnohem víc, přičemž (z hlediska „oficiálnosti“) je na prvním místě třeba zmínit nominaci na Státní cenu za literaturu v roce 2004. Aniž by to mělo znít nějak nadneseně, můžeme konstatovat, že Balabánova povídková kniha je v oblasti české beletristické tvorby posledních let bezesporu jedním z vrcholů. Samozřejmě – ani to samo o sobě (vzhledem k evidentní absenci vskutku zaznamenáníhodných domácích tvůrců, resp. k tristnímu faktu vydavatelského boomu druhořadých autorů) by nemuselo znamenat příliš mnoho. Ovšem po přečtení Balabánovy knihy je okamžitě zřejmé, že superlativy, jimiž je v odborných kruzích zahrnována, jsou zcela na místě. číst dál