Knižní recenze

Je to - když se nad tím trochu zamyslíme - vlastně naprosto nepochopitelné. Nejdůležitější otázka, která stojí před každým člověkem, otázka, jejíž zodpovězení má zcela zásadní význam jak pro jednotlivce, tak pro celé lidstvo - a skoro nikdo jí nevěnuje pozornost. Jak je možné si to vysvětlit, v čem tkví příčina toho, že nás nezajímá a nevzrušuje otázka, zda existuje Bůh? číst dál

Na této knize je dle mého názoru nejpozoruhodnější to, že - ačkoli je pochopitelně věnována v prvé řadě sportovní dráze slavného hokejisty - nezůstává, jak se říká, na povrchu věci, ale jde mnohem hlouběji. Kniha o hokeji se tak stává knihou o životě jako takovém, sport tu není cílem sám o sobě, ale je představen jako jedna z možností, jak naplnit život něčím smysluplným, co dává radost nejen konkrétnímu jedinci, ale mnoha dalším lidem - kolegům z týmu či klubu, popř. divákům a fanouškům. číst dál

Biografii Rainera Marii Rilka od Donalda A. Pratera s názvem Jak znějící sklo považuji za nejlepší vylíčení životní dráhy tohoto velkého básníka. Anglický autor prokazuje nejen detailní znalosti nejrůznějších peripetií Rilkova života, ale též - což je v případě umělce pochopitelně mnohem důležitější - jeho tvůrčího zrání, resp. vzájemné podmíněnosti vnějších a vnitřních aspektů jeho poetického vývoje. Básník je v knize představen v celé složitosti své osobnosti, přičemž je stále - přímo či nepřímo - přítomen její hlavní charakterový rys: Rilke byl především básník, vše ostatní v jeho životě hrálo podružnou, vedlejší roli, resp. bylo podřízeno právě tomuto základnímu axiomu. Jestliže tento odstup od vnějšího světa se týkal i lidí, pak na tom rozhodně neměla vinu povýšenost či přezíravost, ale právě ona tendence k přetvoření všeho, co je předmětem empirického či duchovního poznání, do básnického výrazu. Když o Jeseninovi řekl jednou Gorkij, že „je nástrojem, který příroda stvořila výhradně pro poezii“, pak to samé můžeme plným právem říci i o Rilkovi. číst dál

Vydání pamětí filmového režiséra Juraje Herze s názvem Autopsie (pitva režiséra) bylo očekáváno s velkým zájmem, o nějž se postarala dílem reklama, dílem pak skutečnost, že se jedná o žijící legendu české, resp. československé kinematografie, jejíž vzpomínání na dlouhou a velmi úspěšnou kariéru bude už z tohoto důvodu zajímavé, poučné a inspirativní. číst dál

„Žijící klasik“ - tak by se dal asi nejstručněji „popsat“ rakouský spisovatel Daniel Glattauer. Pět oslavné ódy na jeho tvorbu se už pomalu stává nošením dříví do lesa, každá jeho kniha má v sobě jakousi nepsanou, o to však trvanlivější záruku „první jakosti“ a čtenářský ohlas, jakkoli nemusí být vždycky tím nejspolehlivějším indikátorem literární kvality, s ní tentokrát souzní. Právě napsané je však příliš všeobecné a máloříkající, takže recenzent musí jít trochu hlouběji a zeptat se, proč tomu tak je. Tedy - proč právě Glattauer je tak čtený a oblíbený, a to právem? číst dál

Pro každého, kdo se zajímá o dění kolem literatury víc, než je obvyklé, není asi žádným tajemstvím, že při udělování nejrůznějších cen a vyznamenání se občas "dějí věci". Jestliže (řekněme to decentně) diskutabilní rozhodnutí lze někdy zaznamenat i u toho nejprestižnějšího ocenění, totiž Nobelovy ceny, pak se jistě nelze divit, jestliže v "nižších ligách" je běžné, že hlasování poroty vynáší na literární piedestal autory, kteří by se tam za normálních okolností nikdy nemohli dostat. číst dál

Špandavské deníky Alberta Speera jsou bezesporu jedním z nejzajímavějších dokumentů, týkajících se osobnostních rysů Adolfa Hitlera, resp. jeho schopnosti a umění přitahovat k sobě pozornost a sympatie davů a přetvářet lidi ve své oddané stoupence. Tomuto fenoménu, mnohokrát zkoumanému a tu více, tu méně úspěšně vysvětlovanému, se v podání Alberta Speera dostává nového rozměru, nových dimenzí. Autor Špandavských deníků se totiž souhrou řady náhod stal jednou z ústředních postav Třetí říše a zároveň Hitlerovým oblíbencem, s nímž vůdce mluvil mnohdy otevřeněji a upřímněji než s jinými muži ze svého okolí. Speer přitom mezi celebrity Třetí říše nijak nezapadal - narozdíl od „známých firem“ Himmlera, Göringa, Goebbelse a dalších se totiž o Albertu Speerovi dá říci, že byl svým způsobem jediným „slušným“ člověkem v Hitlerově okolí. Tento technokrat, pohrdající nacistickou ideologií a zajímající se pouze o svou práci, se však po válce zcela po zásluze ocitl na lavici obžalovaných se zločinci, mezi nimiž působil svou kultivovaností a tendencí nic ze své minulosti neskývat až nepatřičně. Logika mocenské struktury nacistického Německa byla však neúprosná - nebylo prostě možné zůstat čistým uprostřed špíny, nešlo si zachovat bezúhonnost mezi zločinci. Speer jako ministr zbrojního průmyslu tak kromě čistě technických věcí rozhodoval o osudu válečných zajatců, nasazovaných na práci v Říši, o životech vězňů koncentračních táborů, kteří měli ke konci války udržovat v chodu kolabující zbrojní výrobu apod. číst dál

Ke knize Zdeny Kaprálové (která je do značné míry jejím životopisem) s názvem Zítra bude líp mám (mimo literárního) i určitý osobní vztah. Důvodem je skutečnost, že autorka prožila jistou část svého mládí v Brně a jeho okolí a místa, která byla tak úzce spojena s jejím životem, jsou i mně důvěrně známá. Kostel sv. Jakuba, v němž měla svatbu, ulice Úvoz a park pod Špilberkem, kde bydlela, Obilní trh s porodnicí - tudy často procházím či projíždím a občas si přitom vzpomenu na paní Kaprálovou a její nádhernou knihu. Především však jde o Říčky, malebný kout v lesích kousek od Brna, s krásnou chatou uprostřed květinových záhonů - na toto místo vzpomínala Zdena Kaprálová po celý život jako na svůj jediný pravý domov... číst dál

Jestliže se chceme zamyslet nad Macochou Petry Hůlové, nejlépe určitě bude udělat krátkou rekapitulaci jejího dosavadního spisování, neboť tato kniha se nedá pochopit sama o sobě bez kontextu, v němž vznikla, resp. který jejímu vzniku předcházel. číst dál

O slavném románu neméně slavného Sinclaira Lewise se říkalo, že kdo jej nečetl, nemůže pochopit Ameriku. Nevím, jestli toto „pořekadlo“ platí i dnes, doba se přece jen změnila a „Babbittova“ Amerika je už přece jen jiná, Lewisova kniha ovšem nadále patří k literárním evergreenům. Je tomu tak určitě proto, že hlavní hrdina je typickým prototypem maloměšťáka, jací se vyskytují v každé době a jejichž „výskyt“ není omezen ani na konkrétní zemi. číst dál

Irina Ratušinská, ruská básnířka, která byla v roce 1982 právě za tzv. „antisovětskou poezii“ zatčena a odsouzena k mnohaletému vězení a vyhnanství, popisuje ve své světově proslulé knize, napsané záhy po svém předčasném propuštění, svůj život nejmladší politické vězeňkyně v tehdejším Sovětském svazu. Činí tak způsobem pro podobný typ literatury dost netypickým, který ovšem zároveň dává její knize onu jedinečnou výpovědní hodnotu, pro niž si získala srdce tolika čtenářů v různých koutech světa. Samozřejmě, vězeňské prostředí je v jejím vyprávění všudypřítomné a jinak tomu ani být nemůže, ovšem Ratušinská ho zároveň s neobyčejnou senzitivností, hlubokou duchovností a psychologickým mistrovstvím „používá“ jako svého druhu hrubý materiál pro promýšlení, odůvodnění a vyslovení svých mravních postojů a životních zásad, čímž logicky dospívá k nadosobnímu, všelidskému pohledu na člověka, konfrontovaného s ponižováním a brutalitou, resp. s jeho reakcí na ně. Přitom se zde pochopitelně velmi silně projevuje autorčina poetická duše, což dává její knize ono pozoruhodné fluidum jemnosti a citové podmanivosti. číst dál

"Brilantní příběh utkaný se složitostí pavučiny. Inteligentní, propracovaný, důmyslný." (Steve Berry, spisovatel) číst dál

V poslední době u nás vyšlo několik knih, které mají jednoho společného jmenovatele - jde o rukopisy či deníky z časů Hitlerovy Třetí říše či Stalinova Sovětského svazu, které byly po mnoha desetiletích víceméně náhodně objeveny a s nimiž je nyní čtenářská veřejnost seznamována. Jejich autoři, již dávno mrtví, nám dávají nahlédnout do svého osobního prožívání každodenního, „normálního“ života v totalitních režimech, čímž se jejich zápisky stávají nejen zajímavým, ale i velice cenným svědectvím o době, která již sice je historicky dobře zmapována, ale pro jejíž ještě lepší a autentičtější pochopení jsou podobné popisy osobních zkušeností nesmírně cenné. Jedním z těchto fascinujících dokumentů je i rukopis Niny Lugovské, resp. kniha Ztracený deník sovětské školačky, v němž tato (na začátku třináctiletá) dívka popisuje léta svého dospívání, konkrétně období mezi 8. říjnem 1932 a 2. lednem 1937. číst dál

Ve svém obsáhlém pojednání o Stalinovi (Stalin - triumf a tragédie) zastával ruský historik Dmitrij Volkogonov názor, že tyranie gruzínského diktátora měla svoji hlavní příčinu v odklonu od revolučního učení jeho předchůdce Lenina. Stručně řečeno - Říjnová revoluce a začátky budování socialistického státu pod Leninovým vedením byl správný a pro Rusko prospěšný směr a pokud by jeho vůdce předčasně nezemřel a na nejvyšší stranický post se nedostal Stalin, mohly se ruské dějiny utvářet jiným, pozitivním způsobem. číst dál

Pražský rodák Rainer Maria Rilke je v našem literárním prostředí velmi dobře znám. Jeho skvostné lyrické básně, ale i prozaická díla překládali takoví velikáni jako Václav Renč či Vladimír Holan, český čtenář může Rilkův básnický vývoj sledovat prakticky od prvních krůčků až po vrcholy jeho tvorby, jakými jsou Elegie z Duina a Sonety Orfeovi. Mohlo by se tedy zdát, že už není nic, co by u nás z Rilkova básnického odkazu nebylo známo a publikováno, resp. že obdivovatele tohoto možná největšího básníka 20. století už nemůže čekat žádné překvapení v podobě dosud neznámých či nezveřejněných střípků jeho díla. Jak se ukazuje, tento názor je mylný. číst dál